Odchod

2.10 2009 bylo mi čerstvě sedmnáct a já už tehdy nemohla vydržet na jednom místě. Měla jsem z toho strach. Bála jsem se bydlet v Praze sama, nevěděla jsem, jak budu zvládat pokračovat na jiném osmiletém gymnáziu. Ale nemohla jsem jinak, protože mě to dusilo a zžíralo.

Dívala jsem se, jak silnici ubíhá. Dívala jsem se, jak všechno mizí a něco nové se objevuje. Ano, je to tu. Musela jsem poprvé v životě čelit svému rozhodnutí. Konečně tu bylo to, na co jsem dlouho čekala, co jsem dlouho chtěla, ta věc, která mnohým byla jasná, že se stane, protože jsem to tak chtěla, taková jsem jednoduše byla. Ale nebyla jsem z toho šťastná, blížila jsem se tak dlouho k tomu hrůznému a děsivému kroku, těm strašlivým dvěma slovům, které zněly :“Já končím“. Končím s tímhle divadlem, s tímhle vším.
Dál cesta ubíhala, byla to snad nejdelší pětiminutová cesta jakou jsem zažila. Přemýšlela jsem, kde to začalo, věděla jsem to moc dobře. Ve chvíli, kdy jsem praštila se všemi aktivity, které mě nutily chodit domu za tmy. Spousta aktivit. Moc dobře jsem chápala, že to byla moje osudová chyba. Chtěla jsem žít a mít čas na něco jiného než na kroužky a školu, ale neuvědomila jsem si, že neumím žít, když nemám co dělat. Nakonec mě to zničilo za tři složité emocionální roky. Chápala jsem, jaký je rozdíl mezi utíkáním a odchodem. Neutíkala jsem. Jen jsem toužila po tom, co jsem měla a nenávratně ztratila. Dny, kdy jen něco dělám. Pasovala jsem se na budoucího workholika.
Byla jsem nervózní a odsouzená. Protože nebylo nikam úniku, šla jsem si možná zničit život. Možná ho vylepšit. Ale nebyla tu jiná možnost. Docházelo mi to již delší dobu, že jiná možnost neexistuje, protože kdybych to udělala, mám tak pár týdnů, možná měsíců, než mě to tu všechno zabije. Ničilo mě… Co mě ničilo.. Stereotyp a málo práce. Málo práce, která by mě bavila. Nedokázala jsem dělat to, co ostatní, protože jsem neuměla trávit čas jen s přáteli. Vadilo by mi to být s nimi pořád. Ale samota mě dokonale vysílila.
A tak jsem tu byla, stála jsem a zírala nad tím, co dělám. Byla jsem překvapená nad prvním vážným rozhodnutím, za který si sama ponesu následky. Nikdo a nic mě k tomu nenutilo. Nikdo a nic mě z toho nevysvobodí. Nebyl to sen. Byla to skutečnost. Byla jsem tu jen já. Konečně.
Krásný, pomyslela jsem si, ale neměla jsem z toho takový pocit. Stála tam ta škola, kterou v nejlepším už nikdy nenavštívím a v horším ji budu muset navštívit už jen párkrát. Bylo to černé na bílém a stálo tam, že jsem měla sen. Měla jsem sen a nevykopla jsem ho, nezapomněla jsem na něj. Tentokrát ne.
A tak jsem se nadechla, vešla a už jsem se nikdy neohlídla. Riskovala jsem. Ztratila jsem jisté a začala hrabat po nejistém. Neušlo mi, že můj život může jít do háje, ale nijak jsem se nad tím vážně nerozčilovala. Už mi na tom nezáleželo. Protože jsem si byla jistá sama sebou. Jistá tím, co dělám. Byla jsem si jistá stejně jako dřív, když jsem dělala přijímačky na prestižní uměleckou školu v Jihlavě, byla jsem si jistá stejně jako když jsem je dělala na gymnázium. Vždycky se to podařilo. A teď jsem si byla jistá, že o co těžší bylo se dostat do Jihlavy proti gymnáziu bude mnohem těžší překonávat to, co bude. Zase jsem se nad sebou pobaveně zasmála, byla jsem egoistická, namyšlená a cílevědomá, konečně jsem se poznávala. Vydechla jsem a rozloučila se s tím vším. Už jsem nebyla jen egoistická, namyšlená a cílevědomá, ale už jsem byla volná a nechávala jsem za sebou spoušť a vůbec mi to nevadilo. Podle někoho jsem utekla, podle někoho jsem je sprostě opustila, podle někoho si jdu za svým snem. A podle sebe? Podle sebe jsem příliš brzy dostala chuť poznat tenhle sprostej a nefér svět a ten chtíč se nedá už zastavit.. Otázkou je, co budu objevovat za deset let? :)