Soubor 13 povídek Vratislava Maňáka, které se skrývají pod názvem Šaty z igelitu, jsou přehlídkou možností prozaických forem, hraní si s pointou, časem a prostorem. Maňák vnáší do povídek pocity, které jsou pro jeho generaci tolik příznačné – pocit odcizení, nicotnosti a nejistoty života. Šaty z igelitu se ocitají někde mezi snem a realitou, že je těžké určit, kde se právě nacházíme. Příběhy spojuje motiv osamělosti, předstírání neexistující reality a následného procitnutí
Střídá se prostředí venkova, města a velkoměsta, ještě pestřejší je výběr postav. Setkáme se se sestrami, které žijí v iluzi minulosti zamilovány do stejného muže, který kdysi žil najednou s oběma. S malým chlapcem, který nám vypráví pro něj traumatický příběh, jak potkal svou mámu, nebo s dívkou, která se vdává, ale máme z ní pocity, že se svatby vůbec neúčastní. Postavám je často kritiky vytýkána nedostatečná propracovanost, která se pochopitelně v krátkosti textu ani zvládnou nedá. Tato plochost se ale jeví mnohdy i jako žádoucí, protože podtrhává pocity samoty a odstřižení od společnosti, které hlavní aktéři povídek zažívají (Saranče).
Zajímavá je forma a jazyk povídek. Autor zkouší rámcovou kompozici, střídá minulost s přítomností, kam až ho hranice reality pustí. Většina povídek je vyprávěna v er–formě, ich–forma je užita s nespisovným jazykem dítěte v povídce Přinesla mě bouřka, v příběhu Krále květovaných oblaků, kde ovšem hlavní postava není zároveň vypravěč. Maňák se pouští i do vyprávění z pohledu ženy v povídce Jak daleko leží Buenos Aires.
Nepatří k autorům, kteří by používaly květnaté věty, převládají věty jednoduché. “Vztek se stupňoval. Měla tančit. Měla tančit s ním. Hranostaj obleků a šatů.”
Často tím dokáže navodit až mystickou atmosféru.
V povídce Panství odložených rukavic, kde se Jindřich probírá pozůstalostmi své manželky je zajímavě využito tempo. V odstavcích minulosti, kde ještě žije Jindřichova žena Marie, užívá dialogy, tempo je svižné, atmosféra veselá. Povídka je ale vystavěna jako šachovnice, střídají se bílá pole s černou, po dialozích následuje přítomnost. Ponurá a vláčná.
Už jen počet povídek naznačuje Maňákovo smysl pro symboliku. Třináct povídek. Pro každého třináctka znamená něco jiného. Někdo si myslí, že je to smolné číslo, jiní naopak. Věřícím se vybaví apoštolové. Stejně tak Maňákovo povídky si každý bude vykládat různě.
V některých povídkách vypráví samy symboly. “Na konferenčním stolku stála hrací skříňka. Hrála valčík. Složitý strojek tónů a ozubených kol rozpohyboval tři kovové figurky. Jednoho tanečníky a dvě tanečnice. Důmyslný mechanismus vehnal vždy jednu z žen tanečníkovi do náruče. Okamžik tančili spolu. Opsali kruh. Poté první ženu vystřídala druhá, která se dosud pomalu otáčela na místě,”
popisuje v povídce Mámení prvního valčíku minulost dvou sester, které se v ten samý den zasnoubily s mužem, s kterým pak nějakou dobu společně žily. Další výklad minulosti je v povídce zbytečný.
Zajímavá je i symbolika barev. Dokud sestry čekají, že jejich muž přijde na pravidelný čaj o páté, objevuje se zelená a bílá. Pijí bílý čaj, pijí zelený čaj, jsou v bílém, pokoj je zelený. Zelená a bílá je symbolem naděje. Uvědomí si, že už nepřijde. Pijí černý. Černá symbolizuje smrt a konec.
Pro povídky jsou typické nejasné hranice skutečnosti. Postavy si často vyfabulují vlastní realitu, v které žijí, že už samy neví, co je pravda. “‘Adlo?‘ otočila se jedna na druhou.’Co když jsi vlastně Marléna?’”
Ve většině povídek nakonec dochází k prozření. Čtenářům je toto prozření ale v některých povídkách zatajeno (Černej chleba). Mohou si jen domýšlet.
Jediné, co lze povídkovému souboru vytknout je, že autor má někdy tendenci vše dovysvětlovat (Mámení prvního valčíku, Hic sunt leones) a nedává prostor fantazii čtenáře. Nejvíce to mrzí v povídce Hic sunt leones, kde knihovnici navštěvují její pravidelní zákazníci. Ve chvíli, kdy tam dorazí Humbert se svou Lo (nejsou jmenováni), nám je jasné, že tam něco nehraje. Postupně se nám to potvrzuje. Bohužel nás autor nenechává vůbec v nejistotě a v závěru vše dovysvětluje.
