Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hranice reality zahalené v Šatech z igelitu

21. 04. 2013 18:48:08
Soubor 13 povídek Vratislava Maňáka, které se skrývají pod názvem Šaty z igelitu, jsou přehlídkou možností prozaických forem, hraní si s pointou, časem a prostorem. Maňák vnáší do povídek pocity, které jsou pro jeho generaci tolik příznačné – pocit odcizení, nicotnosti a nejistoty života. Šaty z igelitu se ocitají někde mezi snem a realitou, že je těžké určit, kde se právě nacházíme. Příběhy spojuje motiv osamělosti, předstírání neexistující reality a následného procitnutí

Střídá se prostředí venkova, města a velkoměsta, ještě pestřejší je výběr postav. Setkáme se se sestrami, které žijí v iluzi minulosti zamilovány do stejného muže, který kdysi žil najednou s oběma. S malým chlapcem, který nám vypráví pro něj traumatický příběh, jak potkal svou mámu, nebo s dívkou, která se vdává, ale máme z ní pocity, že se svatby vůbec neúčastní. Postavám je často kritiky vytýkána nedostatečná propracovanost, která se pochopitelně v krátkosti textu ani zvládnou nedá. Tato plochost se ale jeví mnohdy i jako žádoucí, protože podtrhává pocity samoty a odstřižení od společnosti, které hlavní aktéři povídek zažívají (Saranče).

Zajímavá je forma a jazyk povídek. Autor zkouší rámcovou kompozici, střídá minulost s přítomností, kam až ho hranice reality pustí. Většina povídek je vyprávěna v er–formě, ich–forma je užita s nespisovným jazykem dítěte v povídce Přinesla mě bouřka, v příběhu Krále květovaných oblaků, kde ovšem hlavní postava není zároveň vypravěč. Maňák se pouští i do vyprávění z pohledu ženy v povídce Jak daleko leží Buenos Aires.

Nepatří k autorům, kteří by používaly květnaté věty, převládají věty jednoduché. “Vztek se stupňoval. Měla tančit. Měla tančit s ním. Hranostaj obleků a šatů.”

Často tím dokáže navodit až mystickou atmosféru.

V povídce Panství odložených rukavic, kde se Jindřich probírá pozůstalostmi své manželky je zajímavě využito tempo. V odstavcích minulosti, kde ještě žije Jindřichova žena Marie, užívá dialogy, tempo je svižné, atmosféra veselá. Povídka je ale vystavěna jako šachovnice, střídají se bílá pole s černou, po dialozích následuje přítomnost. Ponurá a vláčná.

Už jen počet povídek naznačuje Maňákovo smysl pro symboliku. Třináct povídek. Pro každého třináctka znamená něco jiného. Někdo si myslí, že je to smolné číslo, jiní naopak. Věřícím se vybaví apoštolové. Stejně tak Maňákovo povídky si každý bude vykládat různě.

V některých povídkách vypráví samy symboly. “Na konferenčním stolku stála hrací skříňka. Hrála valčík. Složitý strojek tónů a ozubených kol rozpohyboval tři kovové figurky. Jednoho tanečníky a dvě tanečnice. Důmyslný mechanismus vehnal vždy jednu z žen tanečníkovi do náruče. Okamžik tančili spolu. Opsali kruh. Poté první ženu vystřídala druhá, která se dosud pomalu otáčela na místě,”

popisuje v povídce Mámení prvního valčíku minulost dvou sester, které se v ten samý den zasnoubily s mužem, s kterým pak nějakou dobu společně žily. Další výklad minulosti je v povídce zbytečný.

Zajímavá je i symbolika barev. Dokud sestry čekají, že jejich muž přijde na pravidelný čaj o páté, objevuje se zelená a bílá. Pijí bílý čaj, pijí zelený čaj, jsou v bílém, pokoj je zelený. Zelená a bílá je symbolem naděje. Uvědomí si, že už nepřijde. Pijí černý. Černá symbolizuje smrt a konec.

Pro povídky jsou typické nejasné hranice skutečnosti. Postavy si často vyfabulují vlastní realitu, v které žijí, že už samy neví, co je pravda. “‘Adlo?‘ otočila se jedna na druhou.’Co když jsi vlastně Marléna?’”

Ve většině povídek nakonec dochází k prozření. Čtenářům je toto prozření ale v některých povídkách zatajeno (Černej chleba). Mohou si jen domýšlet.

Jediné, co lze povídkovému souboru vytknout je, že autor má někdy tendenci vše dovysvětlovat (Mámení prvního valčíku, Hic sunt leones) a nedává prostor fantazii čtenáře. Nejvíce to mrzí v povídce Hic sunt leones, kde knihovnici navštěvují její pravidelní zákazníci. Ve chvíli, kdy tam dorazí Humbert se svou Lo (nejsou jmenováni), nám je jasné, že tam něco nehraje. Postupně se nám to potvrzuje. Bohužel nás autor nenechává vůbec v nejistotě a v závěru vše dovysvětluje.

Autor: Lucie Kůsová | neděle 21.4.2013 18:48 | karma článku: 6.08 | přečteno: 464x

Další články blogera

Lucie Kůsová

Albertov, Letná a alegorický průvod. Tři podoby 17. listopadu

„Legitimujte se! Vy moc dobře víte, že se dopouštíte trestního jednání. Pojďte se mnou za policií." Byla jsem na shromáždění na podporu prezidenta pět minut a už mě chtěli její účastníci nechat zatknout.

17.11.2016 v 20:08 | Karma článku: 26.11 | Přečteno: 2309 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Tomáš Vyoral

Chci dosvědčit, že Herman je Bůh. Když umělec (J. Strach) adoruje donátora, je to k smíchu

Režisér Jiří Strach na svém FB profilu před volbami podpořil ministra kultury Daniela Hermana. Jak už bývá zvykem, umělcova podpora přerostla ve směšné zbožštění toho, jenž neuspěl. Kdo bude dalším v pořadí, pane Strachu?

23.10.2017 v 11:37 | Karma článku: 34.31 | Přečteno: 1048 | Diskuse

Karel Sýkora

Dalimil Staněk – Touha následovat hlas svého srdce

Olomoucký sbor Církve bratrské je různorodá skupina křesťanů. Společně se křesťané v tomto sboru zavázali následovat Pána Ježíše Krista, a to láskou a pomocí všem bližním, a sdílením dobré zprávy Evangelia.

23.10.2017 v 10:07 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 34 |

Karel Sýkora

Babiš a Zeman... :-)

Prezident Miloš Zeman odmítl, že by byl lídr hnutí ANO Andrej Babiš populistou, jak jej označují některá zahraniční média. Podle Zemana je Babiš pragmatik. Prezident to v neděli uvedl v rozhovoru pro server Blesk.cz.

22.10.2017 v 19:56 | Karma článku: 9.04 | Přečteno: 342 |

Karel Sýkora

Dřevostavba

Dřevostavba je budova, při jejíž stavbě bylo z velké části použito dřevo. Nejčastěji se používá smrkové a jedlové dřevo, ale je též používáno dřevo z borovic a modřínů. Mezi výrobní postupy patří masivní dřevostavby (např. sruby).

22.10.2017 v 18:14 | Karma článku: 4.01 | Přečteno: 118 |

Jan Šesták

Tony Prince - opravdová legenda mezi diskžokeji světa

Bolševik i v sovětských satelitech občas povolil pracujícím kapitalistickou hudební zábavu, a tak u nás během 40 let rudé totality zazpívali třeba Louis Armstrong, The Beach Boys, Johnny Cash nebo Depeche Mode.

22.10.2017 v 16:44 | Karma článku: 3.89 | Přečteno: 78 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1962

Napůl v Česku, napůl v Kanadě. Doma i v zahraničí se věnuji copywritingu a digitálnímu marketingu, srdce mi ale stále visí v médiích. Studuji Žurnalistiku na FSV UK. Spoluorganizuji Česko je nano a spoluvlastním firmu nanoSPACE. Hory mi přirostly k srdci, ale byla to složitá cesta na podpatcích v 2000 metrech, než jsem si uvědomila, že pořádné horské boty na hikování jsou vlastně fajn. 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.