Přijde po éře tabletů zase éra baletů?

 Hudba, která tančí, to je pro mě orchestr. Horší je to s tím, co je pro mě opera a balet, ke kterým v této době těžko hledám cestu. Snad proto, že opera a balet je pro mojí generaci něco zcela abnormálního, nevšedního. Snad proto, že nás k tomu nikdo nevedl...

 Je těžké chodit do divadla?

V roce 2006 jsem viděla svou první operu, bylo mi čtrnáct let a jediné, co si pamatuji, že vodník zpíval “Rusalko bledá” a já byla posedlá myšlenkami na knihu, kterou jsem nechala rozečtenou v autě. Dokázala bych vám převyprávět celou onu knihu, ale na Rusalku si vzpomínám jen matně. 

O mé generaci se říká, že intelektuálně upadá. Nezajímá nás literatura, umění, neumíme dát dohromady větu, která by dávala smysl, neumíme pravopis. 

Narodila jsem se po pádu komunismu a vyrostla v rodině, kde knihy byly nejfrekventovanějšími a nejžádanějšími dárky. Těžko jsem ve škole chápala, že číst se mezi mými vrstevníky nepovažovalo za věc přirozenou, ale spíše za aktivitu zcela fantaskní. Nevyrůstali jsme na inteligentních telefonech a tabletech, ale na počítačích a počítačových hrách (jako kdyby v tom byl rozdíl). Radost z umění se mimo domov moc nepěstovala.

  Na gymnáziu jsem měla štěstí, na češtinu nás vyučovala profesorka, která nám otevřela dveře do tajemných hlubin literatury. Říká se tomu interpretace díla. A do teď jsem vděčná za ty šílené hodiny nad sekundární literaturou, citacemi a miliony papírků s poznámkami, na které jsem tak nadávala. Od té doby si ke čtení vždy beru papír a tužku.

To mě přivádí zpátky k opeře. Po šesti letech jsem se dostala opět na operu. Je těžké někoho přesvědčit, aby šel do divadla, natož na operu nebo na balet, protože většina lidí řekne, že nesnáší operu a balet. Zkuste se jich zeptat, jestli nějakou viděli. Možná jednu, dvě. Ale přece, když nesnáším film Stmívání, nezačnu nesnášet všechny filmy. To asi ale nikomu nevysvětlíte.

Byla to Carmen. A šli jsme snad proto, že Národní divadlo prodává studentům lístky za 50 Kč, když si je koupíte půl hodiny před začátkem. Znělo nám to hezky. Myslím to jméno – Carmen.

Vždycky se mi líbil orchestr, tomu jsem jako klavíristka rozuměla a dokázala ocenit, jak si nástroje mezi sebou povídají.

Ale bylo to těžké. Nedokázala jsem si zvyknout první dvě dějství na zpěv, nemohla jsem to pojmout za své. Všechno to působilo příliš zdlouhavě. A nejhorší bylo, že jsem si uvědomovala, že to nedokážu plně docenit. Neřekla bych, že se mi Carmen nelíbila. Bylo to vášnivé, zajímavé a jiné. Ale nikdo nás k tomu nevedl, chybí mi trpělivost, která je nejspíš na operu potřebná, postrádám jakousi oddanost a soustředěnost, abych se do toho dokázala ponořit.

Včera jsem se vydala v rámci svého vlastního hledání a poznávání na svůj první balet. První balet ve dvaceti letech. 

Zezačátku mě pobavili baleťáci, ano, mojí generaci přijdou vtipní a nedostatečně mužští. Nejsme na to zvyklí. Ale to všechno se rozpadlo v půvabnosti hudby Petra Iljiče Čajkovského a nebeského tance. Vedle nás stále někdo křičel “bravo” a snažil se zamaskovat, že sál není ani tak plný, jak by si nejspíš dřina všech těch na pódiu  zasloužila. A já jsem mu záviděla, protože jsem chápala, že on v tom dokáže vidět daleko větší krásu než já. 

Celé to představení, jsem si kladla otázku, kdo bude chodit na toto hvězdné umění placené krví a potem za 20 let? Kéž by nastala po éře tabletů a chytrých telefonů éra umění.

Autor: Lucie Kůsová | čtvrtek 17.1.2013 14:34 | karma článku: 12,01 | přečteno: 914x