Jak jsme v Číně vyhráli válku v konzervě od sardinek

Neviděla jsem čínské metro, zato jsem zažila několik hodin na vlakovém nádraží v den, kdy zkolabovala letecká doprava. Zhroutila se kvůli nočnímu dešti, který zaznamenaly více v Čechách, než my v hotelovém pokoji.

“Kdo přijde pozdě, má smůlu, na nikoho čekat nebudeme. Pokud nechcete jet s námi, dopravte se do Xi’anu, jak chcete,” upozornila naši pětadvacetičlennou skupinku naprosto ležérním hlasem Silva, která nám přes dva týdny dělala průvodce tímto přeplněným rájem přívětivých komunistů.

Byl sedmý den našeho putování, první bez smogu, přes noc sprchlo, a tyto varovné věty jsme slyšeli ten den celkem tři krát. Ráno, před odjezdem z Pekingu, když jsme jeli na prohlídku taoistického a lamaistického chrámu, odpoledne po procházce parkem Beihei, kam údajně chodí zamilované páry na procházku (podle mě se tam spíš turisté chodí převlékat za princeznu a císaře) a na večeři, hodinu před odjezdem.

“Cesta z hotelu bude trvat tak dvacet minut,” odpověděla na náš dotaz Silvie. Něco tady nesedělo. Vyráželi jsme pět hodin před odjezdem našeho vlaku, cesta na nádraží měla trvat dvacet minut. Tak proč tak brzo? Silva rozhodně nebyla úzkostlivý typ člověka, který by nás někam tahal, abychom pak zbytečně čekali. 

“Držte se skupiny. Pokud se ztratíte, už vás nikdo nenajde,” hlásí jako kapitán v autobuse jeden z dalších pokynů, který v této svobodou zapomenuté zemi dostáváme. Už jsme si jich předtím vyslechli více, než jsem si byla schopná zapamatovat. “Nepijte vodu z kohoutku v hotelu ani jí raději nepoužívejte k čištění zubů. Můžete ji zkusit převařit ve varné konvici. Buď to vyjde, nebo taky ne,” to byly první instrukce, které jsme dostali v Dubaji, kde jsme měli mezipřistání. Vyděsilo nás to asi dostatečně, protože v příštích čtrnácti dnech všichni vzorně využíváme jen balenou vodu, ať se jedná o čištění zubů nebo vaření čaje. Já ale silně pochybuji, že v restauracích čaj dělají z balené vody.

Naše průvodkyně se nás snaží připravit na všechny situace, které by mohli (i když s velmi malou pravděpodobností) nastat. Je to svérázná blondýna trochu silnější postavy, před niž postavíte skálu, kterou při odchodu ještě nakopne.

Taky už tady zažila za těch dvacet let, co sem jezdí, téměř všechno. Dvoutýdenní karanténu v hotelovém pokoji při epidemii ptačí chřipky, absolvovala několik návštěv nemocnic s turisty, kteří trpěli střevními potíži, dokonce už ji znají i na české a slovenské ambasádě, když se tam několikrát vydala pro nové pasy. Silvu za ty roky už nemůže jen tak nic rozhodit. 

“Nenechávejte v kufrech žádné cennosti ani drobné české peníze. I když si myslíte, že jsou Číňanům k ničemu, oni můžou mít jiný názor,” posloucháme další preventivní radu na snídani, předtím než odevzdáme kufry poslíkům. S kufry se opětovně shledáme až zítra v Xi’anu. “Já myslel, že Čína je bezpečná země,” poznamená jeden z cestujících. “To neznamená, že se tady nekrade. Pokud to chcete riskovat, bránit vám v tom nebudu. Ale nerada bych tu pak řešila váš vykradený kufr,” nepřeslechla poznámku Silva. 

Sedíme v autobuse, unavení pochodem parkem, zmožení brzkou večeří. Vypadá to, že už se stmívá, ale je to jen nová dávka smogu, kouře a toho ostatního, co nutí Číňany stále chrchlat a plivat.

Ačkoliv je léto, Číňani mají podél silnic keříky a stromy ozdobené barevnými vánočními koulemi, které se brzy rozsvítí a budou pléct a rozesmívat zahraniční návštěvníky. Sem tam někdo projde. Občas v pyžamu. “Pyžamo je přece taky oblečení jako každé jiné a ještě k tomu velice pohodlné.” Nebo na sobě mají poslední výkřiky Pekingu, což vypadá jako dvacet let staré oblečení vytažené z půdy, dokonale přebrané tak, aby se k sobě ani nějakým zvráceně rebelským způsobem nehodilo, někdy zkombinované s trendy prvkem v podobě náramku z 21. století.

Provoz se zhusťuje, nevidím nic jiného než motorová monstra. “Už jsme u nádraží,” tvrdí nám Silva, moje vizuální schopnosti mi to ale nemohou potvrdit. “Řidič se teď pokusí zajet na parkoviště, abychom mohli vystoupit,” nejsem si moc jistá slovem “jízda”, když evidentně stojíme a stát ještě nějakou dobu budeme. Ale po chvíli se přece jen rozjíždíme.

  Kroužíme kolem nádraží, teď už tu informaci mohu potvrdit, vidím působivou budovu okupovanou typickým pekingským prachem, davem lidí, který splývá v syntetickou černou plochu, a stěnou splácanou z autobusů.

“Připravte se, budeme vystupovat!” Parkoviště jsme se asi vzdali. “Vystupujeme.” Lidi začnou zběsile sbírat svoje batohy a tašky a ženou se k dvěma dveřím autobusu. Kdysi mi někdo řekl, že chaos není vůbec neuspořádaný, ale jiné slovo pro to, do čeho nás z autobusu vpustili nemám. Pro nadcházející hodinu bych ale mohla použít slovo masakr. Ten se stal už nejspíš nadosmrti synonymem pekingského vlakového nádraží. 

“Kde máš sluneční brýle?” “Nevím.” “Co?” “Ne.” “Jo.” “Kde mám mobil.” “Vždyť ho držíš v ruce.” “Nenechal jsi foťák v autobuse?” “Kde je Petr?” Československá skupinka po sobě nervózně tiká očima, zběsile kontroluje svá příruční zavazadla a pokřikuje. Nejsme ani všichni venku a Silva už vydává rozkaz k pochodu: “Jdeme! Teď!” 

Procházíme mezi autobusy, které k nám přijíždí na vzdálenost jednoho centimetru, na to si asi nikdy nezvyknu. Zatínám pěsti, potím se, jak cítím autobus, který vrčí vedle mě. Váha jednotlivce je v Číně vyčíslena i na přechodech. Nikdo vás nepustí, jděte a doufejte, že to přežijete. Třeba to vyjde, možná taky ne. Naráží na nás ze strany a projíždí okamžitě za námi, taková je realita. 

Dostáváme se před nádraží, kde se mačkají tisíce Číňanů a doufají, že se dostanou dovnitř. “Pojďte.” Křičí Silva a rve se mezi ně, proráží nám cestu. “Uhni debile.” Odhazuje Číňana, aby nám uvolnila průchod. Teď už jsme ale pevně zaklínění mezi asiaty. “Držte se u sebe.” Křičí asi sedmdesátiletá žena, která cestuje s námi a má tendenci se stavit do role hlavy zájezdu. 

Naše skupinka se roztříštila. “Chyťte se mě,” podávají mi ruku a tahají mě k sobě. “Kde je Jirka?” “Nevím.” “Ježišmarja. On předbíhat nechce, ten tady snad zůstane.” Všichni nervózně hledají své děti, manžele, manželky, přítele, přítelkyně, sourozence, do toho si křečovitě svíráme u těla pasy, kabelky a batohy.

Snažím se držet Silvy, ale ta se zdá být někde v nedohlednu. Do mě z pravé strany naráží asi devadesátiletá ženská vozíkem, jehož náplň převyšuje většinu Číňanů. Svým tělem se opírá o vozík a snaží se prorvat přes moji nohu. Nemám kam uhnout, nevím, jak vypadá konzerva plná sardinek, ale nejspíš nějak takhle. Číňanka si to neuvědomuje a pokouší se protlačit vozík i s nákladem skrz moje tělo. Snažím se dostat někam dopředu, vlastně kamkoliv od této Číňanky, která se mi snaží zdeformovat chodidlo.

V těch místech prostoru, co nejsou vyplněné těly lidí, se rozprostírá pach potu, moči a čehosi, co nedokážu popsat, ale štípe to do nosu. Rvou se tady děti, které mají typicky prostřižený otvor mezi nohami, aby mohly pohodlně močit a kadit, kdykoliv se jim toho zachce. Proto koukám pod nohy, jestli nenarazím na nějaký – mé boty děsící – exkrement. 

Nestíhám nad tím ale moc dlouho přemýšlet, jsem protlačena dopředu. Nic nevidím, neslyším, jsem strkána zezadu kýmsi z naší skupiny. 

“No, ty nejdeš kamaráde. Ty taky ne. Vypadni, debile,” slyším Silvu, která rozdává rány ze strany na stranu, jak nám odhazuje Číňany před vchodem, kde čeká první kontrola. Nepouští nikoho, kdo nepatří k nám. Číňani se přes ní snaží dostat, ale marně. Silva je odhazuje a do toho si pokřikuje české nadávky. 

U vchodu kontrolují nás i naše příruční zavazadla. Češi překvapivě disciplinovaně, přesně podle pokynů, stojí za rentgenem zavazadel a hlídají si je navzájem, aby nebyli okradeni dřív, než projdou rámem.

“Tak takhle drsný to tu ještě nikdy nebylo,” prohodí naše hrdinka, když za vchodem přepočítává skupinu. Vydáváme se na jezdící schody. “Tohle stojí za fotku,” slyším za sebou a všichni zíráme na tu tlačenici pod námi, ale někdo další dodává: “Pokud to někdo stihne.” Což byla dobrá poznámka, protože sama fotím iPhonem, ale ten masakr, co se děje kolem, zachytím jen rozmazaně. Snažíme se běžet, rveme se mezi těly, které se nepříjemně mačkají ty naše. 

Zdoláme schody a schromáždíme se. Silva vytáhne z kapsy jízdenku a naznačí nám, že to máme udělat taky. A máváme. Takhle se v běhu promáváme kontrolami až do čekárny vedoucí k našemu nástupišti.

Před vchodem k nástupišti je zase kontrola a tabule, která nám oznamuje, kdy nás pustí na nástupiště. Máme čas. Zatím procházejí cestující jiným vlakem. Jsou tu fronty ve dvou řadách. A my pijeme a zmoženi nedostatkem vzduchu jíme levné nanuky, které tu prodávají v občerstvení. 

“Není na té tabuli už náš vlak? Nemůžu to přečíst.!” “Pojďme” Jdeme do fronty, kterou předbíhá obrovská skupina německého sboru, jejíž velitel je asi podobně vyučený jako Silva a nepouští ke kontrole nikoho jiného. Silva se rozčiluje, ale už prošli všichni a jsme na řadě. Oddychujeme si. Prošli jsme kontrolou. Jdeme chodbou a sestupujeme po schodech k nástupišti. Pohled na koleje nás neskutečně uklidňuje.

V tom ale přiběhne Číňan a začne nás nahánět zpátky do chodby a tlačí nás do čekárny. “Nikam nechoďte,” to velí Silva a německá skupina dostává stejné pokyny. Stojíme v chodbě a odmítáme se pohnout zpátky. Číňan se rozčiluje a křičí na nás tou chrochtavou řečí něco, čemu nikdo nerozumí. Někteří, po vzoru Silvy, vzdorně kroutí hlavou, jiní na něj nešťastně hledí, ale z místa se nehnou. Číňan stále něco zlověstně vykřikuje, krčí se mu u toho obličej. Připomíná mi Hitlera, akorát tenhle nemá knírek. S námi jeho rozčilování nehne. Nakonec to vzdá, jen nám ukáže, že máme jít na stranu a odejde.

Přijíždí vlak a my sestupuje na nádraží. Chudák Číňan na nás opětovně něco haleká, nejspíš, že to není náš vlak, ale vlak z opačné strany. Nikdo mu však nerozumí. On neumí anglicky, my neumíme čínsky. Že to není náš vlak pochopíme, až když se do něj někteří násilně pokouší dostat. Kontrola na nás gestikuluje, že náš je vlak ten, co přijede na druhé koleje. 

Konečně jsme ve vlaku, lepíme se na okna, protože je tady ještě větší dusno než na nádraží, a modlíme se, aby se vlak rozjel a my v něm neumřeli na nedostatek vzduchu. 

Manažerský lůžkový express se dal do pohybu. Prostory se pomalu klimatizují a my si začínáme uvědomovat, že někteří z nás jsou naprosto vyklepaní a vyděšení. Po kupé nehygienicky kolují kalíšky s rýžovou pálenkou. Usínáme vyčerpáním na palandách, čeká nás nejméně dvanáctihodinnová cesta.

Druhý den se dozvídáme od rodiny v Čechách, že v Pekingu bylo po obrovské smrtící bouřce zrušeno 500 letů. Náhradní doprava byla zajištěna vlaky. Tak přece jen se Číňani nepokoušeli trhnout Guinessovu knihu rekordů v počtu lidí na metru čtvrerečním.