Co jsme radši o práci v Kanadě nepsali: Temná strana hezkých obrázků na Facebooku

Po příjezdu do místa, ze kterého jsme zveřejňovali dechberoucí fotky hor, jsem se psychicky zhroutila na našem pokoji 2x2 metry a jednou sdílenou kuchyní pro 40 lidí a jednu myš.

„Já chci domu. Co jsem si to vymyslela!” Řvala jsem první hodiny v ubytování pro zaměstnance v lese nad Banffem, kde jsme měli strávit 2,5 měsíce. Fotografie, které jsme zveřejňovali na našem blogu Loudavým Krokem vyvolávaly jiné dojmy. 

Nemám ráda konfliktní situace. Nerada si říkám o peníze. Nerada lidem říkám nepříjemné věci. A vůbec, nejradši bych se vyhla všem nepříjemným situacím. Takový život ale není. Problém je, že v Čechách je pro mě jednoduché těmto konfliktním situacím předcházet, žít si ve své bublině. Moje bublina komfortní zóny praskla, když jsme s Lukášem v červnu 2016 vystoupili z letadla v Calgary. Najednou se z nás stali přistěhovalci s nekanadských vzděláním, vtipným přízvukem a s minimem použitelných zkušeností. A ta iluze idyly, kterou jsme si představovali, byla pryč spolu s příjezdem do horského městečka Banff.

Protože jako Češi, i s dobrou angličtinou, jste najednou jen námezdní pracovní síla s pracovním vízem na rok. Pokud máte představu, že si najdete v horách skvělou práci v kanceláři, na to zapomeňte. Máte vysokoškolský diplom, skvěle placenou práci, v Čechách rostete na příčkách v korporátu, fotíte se v namíru šitém oblečení, starbucksem v ruce a máte pocit, že jste něco dokázali.

Tady jste nic. A pokud neovládáte dobře angličtinu, jste vůbec nic. Naopak, pokud něco umíte, jste třeba kadeřnice, malíř pokojů nebo elektrikář, máte daleko větší šance se uplatnit (obzvlášť pokud se domluvíte anglicky!). Já ale patřím mezi lidi s diplomem, kteří umí sice anglicky, ale jinak neumí nic. A když jsem přijela, bála jsem se ke všemu mluvit.?

Našli jsme si práci z Čech, jediné, co se dalo dopředu i s ubytováním sehnat, bylo uklízení v hotelu na doporučení Češky, která tam pracovala rok. Vzhledem k cenám pokojů v Banffu, žádné zkušenosti ze zahraničí a strachu, jak to bude, to stále považuji za dobré rozhodnutí.

První dva týdny se ukázalo, že fyzička z fitka nás jen částečně zachránila ze šílené únavy z nošení desítek kil ložního prádla po schodech nahoru a dolu. Co se taky ukázalo, že manuální práce čistí hlavu a většina zaměstnanců má vysokoškolské vzdělání ze své země. Japonka-biochemička přijela do země teprve před devíti měsíci, uměla pouze “yes” a “no” a dokázala se za 4 měsíce naučit obstojně anglicky, aby nejprve mohla dělat servírku, a pak odjet za námi do Banffu.

Jenže měsíc uplynul a náš mozek se začal vytrácet, degenerovat. A i když jsem stále dělala svou práci pro Čechy, neustálé rozhovory o flecích na vypraných prostěradlech, jakoby žraly moje mozkové buňky.

„Manažerka recepce mě požádala, abych se zeptala, jestli by někdo nechtěl zkusit i práci na recepci. Nemají dost lidí a vy už hotel znáte,” malá Vietnamka, manažerka úklidu nám tuhle informaci sdělila na jednom z pravidelných absurdních setkání, kdy se společně řešili problémy uklízení ve stylu, jestli je lepší používat na záchod zelenou nebo bílou štětku. „Na základě mých zkušeností, když záchod smrdí, použijte zelenou štětku.” Stále je to naše oblíbená věta, která vyšla z úst nejvíc cílevědomé uklízečky Vietnamky Sofie.

A tak jsem nás bez vědomí Lukáše přihlásila.

Nesnáším volání telefonem. Často jsem je úmyslně nezvedala. Pište smsky, mailujte. Říkala jsem si v hlavě. Obecně nesnáším mluvení před lidmi. S lidmi. Paradoxně stále lidi maj pocit, že jsem extrovert. Ta představa mi přijde celkem komická.

A na recepci jediné, co děláte, mluvíte. Jenže vidina mluvení byla mnohem lepší než uklízení. A shánět jinou práci tady v Banffu se nám zdálo komplikované, ne proto, že by nebyla, ale chtěli jsme pracovat na stejném místě a ideálně s ubytováním. Aspoň to jsme si říkali.

Lukáš má z nás první směnu na recepci. Tak když přichází po 15 hodinách z práce a mě čeká druhý den taky směna, čtu si stále dokola jeho poznámky a manuál, abych něco nepopletla. Dokonce i googlím, jak vypadá zastaralý program RoomMaster 2000 a snažím se najít jakékoliv Youtube video, které by mi mohlo pomoct. Lukáš se mi směje.

„To tě všechno naučí.”

„Ty máš talent na všechno, tobě se to říká.” Rozčiluji se jak blázen a studuji manuál dlouho do noci a ještě ráno.

První den na recepci[/caption]

„Prosím? Já vám nerozumím.” Emily práskla s telefonem.

„Když jim nerozumím, tak prostě zavěsím. Já s nimi ztrácet čas nebudu.” Vysvětluje mi s čistým britským přízvukem manažerka recepce a hledí ven na déšť a říká, že jí to připomíná domov. Já ji vnímám jen napůl, zírám upřeně na telefon jako na největšího nepřítele.

A pak když zas zazvoní, nikdo kolem není, aby mě zachránil.

„Chci rezervovat double suite na 23.11. na čtyři noci.” říká nějaký Kanaďan, který mi řekl své jméno, ale já si ho nestihla napsat.

„Dobře, dejte mi číslo, já vám to ověřím a zavolám zpět.” Odpovím, on mi nadiktuje číslo a já vítězoslavně zavěsím a raduji se, že to nebylo tak strašné!

Pak teprve zjistím, že jsem si to číslo napsala špatně.

Jsme uprostřed léta. Ani nevím, jak je to možné, už se nám to chýlí ke konci, ale nemáme dost peněz na cestu, kterou jsme chtěli udělat. Ačkoliv jsme za uklízení dostávali jen o půl dolaru méně než za recepci, měli jsme z uklízení málo hodin, nepracovali jsme slíbených 40 hodin týdně, ale pouze cca 30. To stačilo pouze náklady na jídlo, telefon, pojištění a naše výlety po Banffu. Teprve s recepcí jsme konečně dostali výplatu takovou, abychom zvládli něco ušetřit. Byli jsme doslova v háji. Rozhodli jsme se zůstat déle. Do konce září.

Nevím, co je za den. V práci jsem 15 hodin, a pokud nepracuji v hotelu, řeším z postele pracovní věci do ČR. Bojím se, že práce v hotelu začíná mít negativní vliv na můj výkon v práci. Nemůžu to ale moc řešit. Věnuji práci každou svou volnou minutu a snažím se nic nepropásnout. Vstávám v 6 ráno, do devíti řeším věci na pc, pak jdu do práce a některé dny se vracím až v 11 večer. Ležím v posteli s nohama nahoru, protože jsou tak překrvené, že nemůžu spát.

Ukazuje se, že na recepci to zvládáme dobře. Lépe než Kanaďanka, která tam je na plný úvazek. Po čtyřech směnách už nás tam může Emily nechat samotné a ví, že se nic nestane. Kanaďanka Cindy už má za sebou 20 směn a pořád to nezvládá. Jenže to, že pracujeme na recepci se nelíbí vietnamské části uklízeček. A hlavně poté, co se Lukáš stane supervisorem.

Přestáváme dostávat dny volna za sebou, i když si o ně říkáme. Na výletu už jsme nebyli dva týdny. V práci nesmíme pracovat společně. V dny, kdy máme recepci musíme zůstávat déle než obvykle. A jednoho dne takhle pracujeme více jak týden v kuse bez volna. Jsme unavení. Jsme vysílení. Slzy se mi derou s každým krokem po hotelu. Nemám náladu si povídat. A to je evidetně v práci problém.

„Jsi v pořádku?”

„Ano.”

„Holky říkají, že s nimi nemluvíš.”

„Jsem unavená. Už pracuji sedmý den v kuse.”

„Něco ti udělali?”

„Jsem unavená.”

„Ony si myslí, že jsi naštvaná.”

„Nemám náladu si povídat. Jsem unavená.” Malá Vietnamka mě zpovídá, a pak jde zpovídat i Lukáše. Je jako kolovrátek. To, že nás tady ještě nechávala schválně tři hodiny déle, na tom nezáleží. Ptám se ostátních, jestli si na mě stěžovali.

„Cože? Ne. Vypadáš akorát unaveně.” Říká mi Saori, Japonka s titulem v biochemii.?

Volá si nás Emily. Už na nás čeká i malá zákeřná Vietnamka Kim.

„Když jsem vás brala na recepci, bylo to za podmínek, že práce tady nebude ovlivňovat vaši druhou práci.” Dostáváme přednášku, jak jsme skvělá pomoc, ale pokud to nezvládáme, musíme přestat pracovat na recepci. Obě nám vysvětlují, že jim na nás záleží. To, že nás Kim nechala pracovat 7 dní vkuse, není problém, ale naše směny, kdy pouze stojíme nebo sedíme a mluvíme, to evidetně je. Nedává to smysl. Koukáme na ně, jako kdyby se z nich stali mimozemští Návštěvníci, ale okamžitě vidím pravdu. Kim nechce, abychom byli na recepci. Aby nám to šlo na recepci. Pokud do teď byla naše práce těžká, teď začalo to pravé peklo.

Bylo to pro mě trochu nepochopitelné, protože ztratit dva zaměstnance najednou si zrovna v největší špičce nemohla úplně dovolit. A přesto dělala Kim vše, aby se tak stalo. Lukáš byl oblíbencem, já jsem to dostávala sežrat.

„Snaží se nás proti sobě poštvat.” Říkáme našemu kamarádovi, který tu pracuje už druhý rok. Jeho pohled nám hned prozrazuje, že to není poprvé.

„Nechtěla jsem vám to říkat, protože byste tomu nevěřili.” Přidává se Slovenka, se kterou jsme se prakticky nebavili, protože Kim dělala vše, abychom si o ní mysleli jen to nejhorší. Ukázalo se, že rozdělování dvojic a kamarádů je oblíbená praktika Kim.

„Jeden den jste přátelé, druhý den jste nic.” A to platilo i na druhou Vietnamku, která byla s námi nejlepší kamarádka, a pak když se stal Lukáš supervisorem, přestala se s námi bavit. Kdyby jen to, sršela ji nenávist z každého slova, které s námi prohodila.?

A tak jsme šli za Emily jí vysvětlit náš pohled na věc.

„Nejste první, kteří mi vypráví něco podobného.”

„Co máme dělat?”

„Já vám nechci říkat, že máte jít, protože vás tu potřebuji. Ale podle mě se nic nedá dělat. Měli byste odejít, ale první si promluvit s vedením a vše jim říct.”

Jít, nebo nejít, to byla otázka. Lukáš chtěl zůstat, ne že by po tom toužil, ale věřil, že to tu měsíc a půl ještě vydržíme. Já jsem na tom ale už byla psychicky špatně. A co si budeme povídat, byla jsem to já, na koho padala veškerá nenávist Kim.

„Já jdu pryč, dělej si co chceš.” A tak jsme se s Lukášem dohodli, že skončíme. Co Luky nečekal, že nám najdu práci za 2 hodiny. A že za 4 hodiny budeme sedět na pohovoru.

Míša byla naší záchranou. Míše vděčíme za nejlepší měsíc a půl v Kanadě.

Bylo mi celkem jedno, co budeme dělat, chtěla jsem především pryč, obepsala jsem všechny inzeráty, které jsem našla, a pak mě napadlo napsat do skupiny Čechů a Slováků v Banffu. Odepsala mi Míša z Lake Louise. Zavolala jsem ji a říká mi, že by pro nás měla práci, jestli bychom mohli přijet. Z rozhovoru mi přišlo, že to je něco jako recepce. Jak moc jsem se mýlila.

„Tobě se nechce pracovat v Lake Louise.”

„Jo, chce.” Lukáš řídil nabručeně celých čtyřicet minut do Lake Louise. Moje impulzivnost ho rozčilovala. Změny nemá rád ještě více než já, ačkoliv se daleko lépe přizpůsobuje. A tak nic neříkal. Věděl, že to pro nás je dobře, i když se mu to takhle narychlo nelíbilo.

Hned jsme si sedli. Míša nás upozornila na nevýhody Lake Louise. Hlavní nevýhoda izolovanost od barů se nám zdála jako ráj, protože to znamenalo, že nemusíme každý týden odmítat pozvánky do hospod. Naše radost z téhle skvělé nevýhody byla pro nás znamení, že tohle je ten správný krok. My zkrátka radši lezeme po horách.

Ukázalo se, že budeme dělat průvodce. Už jsem zmiňovala, že nesnáším mluvení??

Naložili jsme naše auto k prasknutí a na konci týdne jsme se přestěhovali do Lake Louise. Dva dny trénink a třetí den jsme měli průvodcovat svou první skupinku. Koukala jsem do materiálů. Četla jsem si je odshora dolu a nic mi nedávalo smysl. Přišlo nám kolem osmdesáti stran a já jsem si říkala, že budu ráda, když si to do té doby vůbec projdu, natož, abych si to zapamatovala. V následujících dvou dnech jsme měli zvládnout základní znalosti o medvědech, jelenech, losech, sobech, divných ptácích, pro které nemám české jméno, hlodavcích se stejným problémem, stromech, kytkách a horách.

Panika.

Ta ale opadla, když jsme poprvé vyjeli nahoru do intepretačního centra, kde jsme měli strávit měsíc a půl. Oblaky se vznášely těsně pod vrškami hor, narážely do sebe a tvořily peřinu. Tak překrásnou peřinu! Ten pohled slunce, které olizovalo ledovec nad jezera pojmenované po britské princezně (Luisa Sasko-Koburská, plným jménem Louise Caroline Alberta), jejíž jméno nese i provincie (Alberta), ve které pracujeme.

Dva dny tréninku byly pryč a Kai před námi stál a zeptal se: „Tak kdo z vás půjde?” Ve skutečnosti ráno byla domluva, že ještě počkáme den. Takže nás to šokovalo, nebyli jsme připraveni, užívali jsme si úlevu, že nikdo z nás průvodcovat ještě nebude. Především po tom, co jsme viděli, jak Kai průvodcuje. Přišlo nám, že takhle to nikdy dát nemůžeme. Byli jsme na schedule jako směna 3, oba dva, takže jsme se den předtím dohodli, že půjde kdyžtak Lukáš, protože já jsem byla vystrašená až na půdu. Ale teď to vypadalo, že se mu už taky nechce. Zhluboka jsem se nadechla. Jednou. Podruhé. Potřetí.

„Já půjdu.” Lukáš na mě kouká. A na tu vteřinu si uvědomím, že ačkoliv si všichni myslí, že jsem po tátovi, moje nejsilnější vlastnosti mám po tobě, mami. Mamka mi jednou řekla, že je vlastně odvážná, protože i když se něčeho strašně šíleně bojí a má z toho noční můry, nakonec to stejně udělá. A já si v tomhle okamžiku a v mnoha okamžicích, co ještě v Kanadě přijdou, uvědomím, že jsem vlastně úplně stejná. A objevuji svou první vlastnost, kterou na sobě mám ráda.

„Já půjdu.” Lukáš reaguje. A říká mi, že nemusím. Že půjde.

Kai rozhodne, ať jdeme oba.?

A je to skvělé. Naše skupinka byla malá, pouze čtyři lidi. S Lukášem jsme si rozdělili pohledem zastávky a vnímali se, abychom si naskákali do řeči. Byla jsem na nás hrdá. Jsme dobrý tým. A naše skupinka nás odměnila vysokým dýškem, a pak nám ještě napsali úžasně pozitivní komentář na takové kartičky, které jsme tam k tomu měli.  Až později jsme se dozvěděli, že Melisse, další průvodkyni, to trvalo několik týdnů, než se odvážila na první túru.

Ten den začala v Kanadě nejšťastnější kapitola. Místní ubytování pro zaměstnance mělo podobu malých bytů, kde jsme měli velký pokoj a kuchyň a dvě koupelny jsme sdíleli pouze s třemi dalšími lidmi. Poprvé jsme měli kolegy, se kterými jsme chtěli trávit čas i po práci,a že jsme první dva týdny pracovali i víc jak deset hodin denně, se zdálo jako maličkost. Najednou jsme Rockies viděli z cela jiné perspektivy. Vědomosti o tamější flóře a fauně prohloubily naši lásku k Banffu a Lake Louise. Začali jsme hory vnímat jako náš domov.?

Jenže skončila sezóna a my jsme vyrazili na náš deštivý roadtrip po Kanadě a Americe, který jsme zakončili v New Yorku a odletěli zpátky domů. Do Čech. Ačkoliv jsem si slíbila, že tentokrát budu daleko více jezdit po ČR a budeme vyrážet na výlety a trávit čas smysluplně, najednou vše zapadlo zpět do starých kolejí. První týden jsem si říkala, že můžu proležet s počítačem na gauči, protože je pravda, že jsem z měsíce cestování byla unavená, jenže z týdne se staly dva a ze dvou tři měsíce.

Na výletu jsme byli dva krát.

Nastal čas odletět zpátky. Už v listopadu jsme koupili letenky do Calgary, kde jsme plánovali zůstat. Měli jsme pocit, že teď bude vše jednodušší. Kanadu už známe. Jenže my jsme znali léto v Kanadě. Znali jsme hory. Znali jsme práci v Banff National Parku, kde je v létě poptávka po lidech. My jsme měli zamířeno do Calgary, kde nedávno přišli o práci deseti tisíce lidí, mrakodrapy se vyprázdnily a z rušného města se stalo město duchů. Pravda, že teď se pomalu vzpamatovávalo, ale stále tady byla pěkná řada nezaměstnaných lidí. A co si budeme povídat, koho byste zaměstnali radši. Ukrajinku nebo Češku? A jak myslíte, že se rozhodnou Kanaďani. Pro Kanaďanku nebo Češku? Jsou na to dokonce i studie, že s kanadským jménem a stejnými zkušenostmi dostanete o 60 % více pozvánek na pohovor. Jenže, my to viděli jednoduše.

Domluvili jsme si s kamarádkou, že budeme bydlet u ní. Malý byteček u nich v domě. Odletěli jsme před návratem do Kanady na týden do Anglie, abychom se den před odletem dozvěděli, že se tam ještě nemůžeme nastěhovat.

Byli jsme nervózní. Bez práce. Bez ubytování. S malými šancemi, že na penězích, co máme na kanadském účtu, přežijeme déle jak dva týdny. Všechna cenově dostupná ubytování navíc vyprodaná a v Calgary hlásili -29 stupňů. Zachránila nás opět česko-slovenská komunita. Poté, co jsme tam napsali, jsme měli do několika hodin odpovědi od několika rodin a párů, že můžeme zůstat u nich. Několik čísel před nástupem do letadla jsme měli uložené a s jedním slovenským párem už jsme byli domluvení, že nás i vyzvednou na letišti.

[gallery type="slideshow" ids="812,813,814"]

Měli jsme štěstí v neštěstí, protože u Martina, u kterého jsme byly první dvě noci, zrovna někoho propustili v práci, a tak Lukáš začal hned od prvního týdne pracovat. Náš byt byl za dva dny taky obyvatelný a zdálo se že je vše na dobré cestě. Jenže já jsem nemohla za nic na světě sehnat práci. Z pohovoru na pohovor, rozdávala jsem životopisy všude, posílala jsem je od rána do večera, ale z nějakých 600 přišly pouze dvě pozvánky na pohovor. Nakonec jsem se dostala na fundraising. Tříkolový pohovor s tím, že do druhého kola jsem se musela naučit projev.

[caption id="attachment_805" align="aligncenter" width="768"]

Lukáš a jeho nová kára[/caption]

Už jsem říkala, jak nerada mluvím na veřejnosti?

Pokud jsem musela v Kanadě několikrát překročit hranice své komfortní zóny, nic mi nedalo víc, než můj týden přesvědčování lidí na ulici v -20 °C, aby si na místě adoptovali dítě z Afriky. Volat na lidi, dělat ze sebe klauna, snažit se nezmrznout. Bylo těžké jen lidi přesvědčit, aby se zastavili. Zdálo se téměř nevěřícné, že se zastavili na dostatečně dlouhou dobu, abych jim mohla říct celý svůj naučený projev, ale donutit je, dotlačit je, aby si adoptovali dítě, to považuji za umění. Umění, na které bych těžko měla v příjemných + 20, ale umění, na které jsem v -20 rozhodně neměla. Nejenže jsem po osmi hodinách přišla domů s bolestmi po celém těle, ale byla jsem i psychicky vyčerpaná. Vyčerpaná z mluvení. Vyčerpaná z každého momentu, kdy jsem tlačila lidi do něčeho, co nechtěli. A to byla ta část, co mi říkala, že tohle nedokážu. Nechci tlačit lidi do něčeho, co nechtějí, a to i přesto, že jsem obdivovala lidi, se kterými jsem pracovala. Ale na mě to bylo moc.

[caption id="attachment_815" align="aligncenter" width="576"]

Pokud čtete naše příspěvky na Facebooku, víte, že jsem psala, jak dát výpověď v práci, ve které jste teprve chvíli. Tady byla moje první zkouška. Není to nic příjemného, ale musela jsem být upřímná a upřímnost je to, co ocenili. Rozešli jsme se v dobrém a stále považuji ten týden za něco, co mě zocelilo víc, než jakákoliv jiná zkušenost.

Už jsem si ale nemohla dovolit být bez práce dlouho. Přepsala jsem životopis tisíc krát, předělala jsem strukturu, vypíchla jsem mizerně krátké zkušenosti ze Starbucks a naučila jsem se latte art z Youtube a z trénování pohybu rukou s imaginárním mlékem ve vzduchu (budete se divit, ale hned první srdce se mi fakt povedlo). Po dvou dnech jsem nastoupila jako Barista do Olly Fresco.

A tak bych už vám chtěla dát happy ending, ale ten se nekonal. Ukázalo se, že manager/majitel v Olly Fresco rád na svoje zaměstnance řve a sleduje každý jejich krok kamerami, takže pokud není co dělat, najděte si alespoň pseudo aktivitu, abyste mohli předstírat, že něco děláte. Po dvou dnech tam jsem začala být zoufale nešťastná. Nejen z managera, ale i z úrovně a kvality servisu. Majitel chtěl po nás rychlost nad kvalitou a ušetřit každý cent. Když jsem zjistila, že podává prošlé mléko, rozhodla jsem se, že jdu pryč.

Zmínila jsem, že při pohovoru mi řekl, že hledá někoho na dlouho? Aspoň na rok? A že mi to opakoval každý den, že doufá, že neodejdu po měsíci? Přesně to jsem udělala. Našla jsem si kavárnu/pekárnu ve výškové budově v centru Calgary, pouze pět minut od našeho domu, zatímco do Olly Fresco jsem jezdila půl hodiny autem či hodinu autobusem, takže to byla jasná volba.

Asi si dokážete představit, jak jsem se cítila, když jsem věděla, že mu musím říct, že jdu pryč. Bylo mi z toho špatně, nemohla jsem spát. Nevěděla jsem, jestli to říct ráno, nebo po práci. Ale věděla jsem, že to musím říct.

Nadechla jsem se.

Hluboký nádech je mocnější, než si myslíte. Teď jsme stabilizovaní. Určitě to není poslední překážka. Já jsem v práci šťastná. Po práci mám spoustu času pracovat na svých projektech a v pondělí spouštíme kampaň na sítích i pro naší kavárnu/pekárnu (Zas si nemyslete, že občas neusnu ve čtyři odpoledne z naprostého vyřízení. Ale s úsměvem na tváři.). A co nás čeká dál? To se teprve uvidí.

Když jsem v Praze měla na stole pro nanoSPACE desítky životopisů, dala jsem si stranou ten jediný, který obsahoval zkušenosti ze zahraničí. A nakonec se ukázala jako kandidát, který daleko předčil ostatní. Energií, psychickou odolností a tahem na branku. Život v zahraničí není pohádka. Je to dřina. Nádherná dřina. Pravděpodobně zažijete ty nejlepší i nejhorší chvíle. Ale stojí to za to.

Článek byl psán pro blog Loudavým Krokem v roce 2017