Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

"Před 17. listopadem jsme propadali hluboké depresi"

16. 11. 2013 20:50:35
Hudební a filmový kritik, novinář Jan Rejžek vystudoval Fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Publikoval v časopisech Melodie, Záběr, Gramorevue, Kino, Scéna, Film a doba. Před rokem 1989 přispíval pod pseudonymy i do samizdatových Lidových novin, kam dnes píše Nekrology a Poslední slovo. Od roku 1994 moderoval živá odpolední vysílání Rádia Svobodná Evropa. Uváděl pořad Kaleidoskop a Člověk a kultura pro Český rozhlas 6. Po zrušení ČRo6 se pokouší navrátit k tradici klubových pořadů, na jednom z nich jsem se s ním potkala i já. V příjemné atmosféře historií oplývající budově U Kaštanu se mnou zavzpomínal na krušná osmdesátá léta a s nimi spojené začátky poslechových pořadů.

rejzek.jpg

Já jsem tenhle ten typ poslechovek začal dělat v roce 1979, a zároveň jsem psal do Melodie. Melodii bolševik rozmetal koncem roku 1983. A tak jsem dělal jen tyto poslechové pořady, nebo jsem sem tam uváděl festivaly. V září roku 1988 jsem moderoval folkový festival v Lipnici, shodou okolností jsme se tam potkali po letech s Václavem Havlem. Přivedl jsem ho tehdy na podium, a kvůli tomu mi zakázali vystupovat. Havla potom v lednu zavřeli. Jenomže já jsem byl na volné noze, nebyl jsem nikde zaměstnaný. Záleželo na odvaze provozovatelů klubů, jeslti si mě pozvou, nebo dají na zákaz. Už tehdy lidi byli odvážnější, takže jsem někam i jezdil dál. Takhle jsem vstoupil do roku 89.

Jak se vyvíjela situace v Melodií?

Za perestrojky přišel do časopisu slušný šéfredaktor a potom se kupodivu velmi složitým způsobem renovovala. Všichni bývalí kritici, kteří předtím museli odejít, se do Melodie vrátili. Ta situace byla zvláštní, bolševik nevěděl, jak to řešit, protože nestíhal.

Dočetla jsem se, že jste také přispíval do Lidových novin. Nedokážu si představit, jakým způsobem se dostávaly do Lidových novin články.

To bylo jako ve špionážním filmu. Někdo mi řekl: Hale, ve filmovém klubu bude sedět tenhle člověk, dej mu článek někam pod stůl a on si ho vezme. Takže když tam nikdo nebyl, tak jsem tam ten rukopis nechal. On seděl, dal ho do kapsy a odnesl. Pak se to třeba objevilo v Lidových novinách. A jelikož jsem publikoval v Melodii, nechtěl jsem, aby mě zakázali, poradili mi,abych psal pod pseudonymy. A protože jsem byl slávista, podepisoval jsem se podle ligových hráčů. Takže moje články vycházely pod jmény, jako byly Robert Žák nebo Milan Frýda.

Vy jste se zúčastnil demonstrace na Albertově, tušil jste tehdy, že to bude významná událost?

Nene, určitě ne. Ještě šest dnů předtím, počítám-li dobře, 11. listopadu, jsem byl na večírku u Saši Vondry, kterého zrovna pustili z vězení. Seděli jsme u něj v bytě na nábřeží, poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Berlínská zeď padla. Bulhaři jsou v ulicích – jen tady nic. Byli jsme v hluboké depresi. Mysleli jsme si, že u nás se to může zlomit nejdříve v prosinci. Nikdo netušil, že za týden bude všechno jinak. Vždycky vzpomínám, jak jsem byl 16. listopadu v jednom klubu v Karlových Varech a v druhé polovině padaly dotazy. Jeden student se mě ptal, jestli má jet do Prahy na Albertov. A já jsem mu odpověděl: Jasně, pořádaj to svazáci, tak je to oficiální. Kolikrát jsem si na něj vzpomněl, jestli chudák jel do Prahy a dostal pendrekem na Národní. Takže všechny teorie, že se to vědělo dopředu, já odmítám. Vzniklo to náhodou.

Povězte mi, jak jste prožíval demonstraci vy sám?

Na demonstraci panovala výborná nálada, šli jsme z Albertova, Pražané koukali z oken a studenti volali: Češi pojdťe s námi! A teď se musím přiznat, jak jsem prošvihl revoluci. Šli jsme z Albertova, že to vezmeme přes Karlovo náměstí na Václavák, tam byly kordony a nic se nedělo. Na rohu je hospoda U Tří bojovníků, tak jsme si zaběhli na Grog. Vrátíme se a policajti už vytlačovali demonstranty. Padaly tam sice nějaké rány, ale nebylo to tak dramatické. My jsme si s mojí partnerkou řekli, že to obejdeme. V devět hodin večer jsme přišli na Václavák a tam nikdo nebyl. Já jsem si logicky říkal, protože jsem zažil demonstrace na Václaváku, když byl Palachův týden, že se jde na Václavák. To, že ten zadek průvodu půjde na Národní, nás vůbec nenapadlo. Odešli jsme domů, poslechli si Svobodnou Evropu, která hlásila jen, že bylo schromáždění na Albertově a jinak nic. Tak jsem měl pocit, že jsme zešíleli, pořád jsem si říkal, kam všichni zmizeli?

Ve Smečkách byl Činoherní klub, někdy kolem desáté tam končilo představení a já najednou koukám, jak herci vyběhli a za chvíli se vrátili s brekem. Teprve tehdy mi došlo, co se stalo. Vylíčili nám, co viděli na Národní – boty od krve a všechno. Pak o tom hlásila i Svobodná Evropa. Nakonec do Činoherního klubu přišel i syn jednoho z herců a vyprávěl, co se stalo. Další dny to nabralo šílené obrátky.

Jak jste vnímal změnu v oficiálních médií?

Nejzajímavější bylo, jak televize odolávala nejdéle.Vzpomínám si na první živou reportáž z Václaváku: Nějaký dělník v ní zvolal : Ať žije Dubček! A oni to střihli. Bylo to tím, že Československá televize byla z 99 % ovládaná bolševikem. Každý byl ve straně. Trochu jinak to bylo v novinách. Ve Svobodném slovu pracovali bezvadní novináři, kteří jak mohli, už během roku 1989 bolševiky podrývali. Brzo se zbavila strachu i Lidová demokracie. Přestali přebírat automaticky zprávy z ČTK a psali vlastní reportáže. Mladá fronta byla opatrnější, ale nakonec do toho taky šla. A zas to bylo dramatické, protože estébáci se snažili zabavovat a vyhazovat první náklady, ale nestíhali. Když vzniklo Občanské fórum, televize to nakonec už nemohla bojkotovat. Do ostatních měst vyjížděli delegace – herci, studenti. A v každém městě se zakládalo Občanské fórum.

Myslíte si, že televize a ostatní oficiální média sehrála v revoluci důležitou roli?

Určitě. Když už to lidé viděli v televizi a četli v novinách, český národ, který dosud mlčel, najednou zjistil, že se něco děje. A přidal se. Tím, že o tom referovala média, lidé, kteří byli do té doby opatrní, ztráceli strach. Také policie a armádě chybělo vedení, přestali jim přicházet pokyny shora. Proto malá města ožila, začala demonstrovat a Občanská fóra přebírala vedení. Všechno se seběhlo tak rychle, že režim nestačil reagovat. Trvalo to relativně krátkou dobu, ale i tak to byl zázrak.

Autor: Lucie Kůsová | sobota 16.11.2013 20:50 | karma článku: 15.24 | přečteno: 1147x

Další články blogera

Lucie Kůsová

Albertov, Letná a alegorický průvod. Tři podoby 17. listopadu

„Legitimujte se! Vy moc dobře víte, že se dopouštíte trestního jednání. Pojďte se mnou za policií." Byla jsem na shromáždění na podporu prezidenta pět minut a už mě chtěli její účastníci nechat zatknout.

17.11.2016 v 20:08 | Karma článku: 26.11 | Přečteno: 2305 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Ábelovský

woknoviny ... o poločase rozpadu organismu

ČSSD, včetně jejich vrcholných představitelů, a to minulých i současných, je vynikající studijní "matriál" - jak říkali někteří její představitelé, pamatujete? No, oni mají mnozí nejen problém se slůvky a jejich vhodným užitím.

24.6.2017 v 17:14 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 116 | Diskuse

Luděk Mazurek

Stoneův „Svět podle Putina“ – pravda nebo zinscenovaná propaganda?

Televize Prima převzala a vysílala 4 dílný dokumentární seriál "oscarového" (Četa) amerického režiséra Olivera Stonea s názvem „Svět podle Putina“. Jde o pravdu nebo o zinscenovanou proruskou propagandu? To posuďte sami.

24.6.2017 v 16:26 | Karma článku: 27.09 | Přečteno: 695 | Diskuse

Hatem Berrezouga

Dialog s "nevěřícím psem", VI. Takíja (taqijja) aneb moderní hon na muslima. Část 2

Poté co jsme prozkoumali etymologii slova walijj, teď prozkoumáme etymologii slov tettaqú a tuqát, zda opravdu znamenají přetvářka, pokrytectví, lhaní a klamání nemuslimů.

24.6.2017 v 14:26 | Karma článku: 10.14 | Přečteno: 282 | Diskuse

Hatem Berrezouga

Dialog s "nevěřícím psem", VI. Takíja (taqijja) aneb moderní hon na muslima. Část 1

Muslim v dnešní době prostě nemůže být dobrým člověkem. Pokud jsi muslim, tak jsi buď terorista, anebo potenciální terorista, nacista, anebo v nejlepším případě umírnění či dobrý nacista.

24.6.2017 v 12:46 | Karma článku: 10.85 | Přečteno: 652 |

Karel Stryczek

Na taneční zábavě v Texasu

Byl nám doporučen „super country bar“ někde na hranicích mezi Oklahomou a Texasem. Jeli jsme z města půl hodiny na západ, potom u starého ranče opustili cestu se zpevněným povrchem a zatočili na jih mezi chřestýše do stepi.

24.6.2017 v 9:58 | Karma článku: 18.44 | Přečteno: 430 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1951

Napůl v Česku, napůl v Kanadě. Doma i v zahraničí se věnuji copywritingu a digitálnímu marketingu, srdce mi ale stále visí v médiích. Studuji Žurnalistiku na FSV UK. Spoluorganizuji Česko je nano a spoluvlastním firmu nanoSPACE. Hory mi přirostly k srdci, ale byla to složitá cesta na podpatcích v 2000 metrech, než jsem si uvědomila, že pořádné horské boty na hikování jsou vlastně fajn. 

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.