"Před 17. listopadem jsme propadali hluboké depresi"
Já jsem tenhle ten typ poslechovek začal dělat v roce 1979, a zároveň jsem psal do Melodie. Melodii bolševik rozmetal koncem roku 1983. A tak jsem dělal jen tyto poslechové pořady, nebo jsem sem tam uváděl festivaly. V září roku 1988 jsem moderoval folkový festival v Lipnici, shodou okolností jsme se tam potkali po letech s Václavem Havlem. Přivedl jsem ho tehdy na podium, a kvůli tomu mi zakázali vystupovat. Havla potom v lednu zavřeli. Jenomže já jsem byl na volné noze, nebyl jsem nikde zaměstnaný. Záleželo na odvaze provozovatelů klubů, jeslti si mě pozvou, nebo dají na zákaz. Už tehdy lidi byli odvážnější, takže jsem někam i jezdil dál. Takhle jsem vstoupil do roku 89.
Jak se vyvíjela situace v Melodií?
Za perestrojky přišel do časopisu slušný šéfredaktor a potom se kupodivu velmi složitým způsobem renovovala. Všichni bývalí kritici, kteří předtím museli odejít, se do Melodie vrátili. Ta situace byla zvláštní, bolševik nevěděl, jak to řešit, protože nestíhal.
Dočetla jsem se, že jste také přispíval do Lidových novin. Nedokážu si představit, jakým způsobem se dostávaly do Lidových novin články.
To bylo jako ve špionážním filmu. Někdo mi řekl: Hale, ve filmovém klubu bude sedět tenhle člověk, dej mu článek někam pod stůl a on si ho vezme. Takže když tam nikdo nebyl, tak jsem tam ten rukopis nechal. On seděl, dal ho do kapsy a odnesl. Pak se to třeba objevilo v Lidových novinách. A jelikož jsem publikoval v Melodii, nechtěl jsem, aby mě zakázali, poradili mi,abych psal pod pseudonymy. A protože jsem byl slávista, podepisoval jsem se podle ligových hráčů. Takže moje články vycházely pod jmény, jako byly Robert Žák nebo Milan Frýda.
Vy jste se zúčastnil demonstrace na Albertově, tušil jste tehdy, že to bude významná událost?
Nene, určitě ne. Ještě šest dnů předtím, počítám-li dobře, 11. listopadu, jsem byl na večírku u Saši Vondry, kterého zrovna pustili z vězení. Seděli jsme u něj v bytě na nábřeží, poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Berlínská zeď padla. Bulhaři jsou v ulicích – jen tady nic. Byli jsme v hluboké depresi. Mysleli jsme si, že u nás se to může zlomit nejdříve v prosinci. Nikdo netušil, že za týden bude všechno jinak. Vždycky vzpomínám, jak jsem byl 16. listopadu v jednom klubu v Karlových Varech a v druhé polovině padaly dotazy. Jeden student se mě ptal, jestli má jet do Prahy na Albertov. A já jsem mu odpověděl: Jasně, pořádaj to svazáci, tak je to oficiální. Kolikrát jsem si na něj vzpomněl, jestli chudák jel do Prahy a dostal pendrekem na Národní. Takže všechny teorie, že se to vědělo dopředu, já odmítám. Vzniklo to náhodou.
Povězte mi, jak jste prožíval demonstraci vy sám?
Na demonstraci panovala výborná nálada, šli jsme z Albertova, Pražané koukali z oken a studenti volali: Češi pojdťe s námi! A teď se musím přiznat, jak jsem prošvihl revoluci. Šli jsme z Albertova, že to vezmeme přes Karlovo náměstí na Václavák, tam byly kordony a nic se nedělo. Na rohu je hospoda U Tří bojovníků, tak jsme si zaběhli na Grog. Vrátíme se a policajti už vytlačovali demonstranty. Padaly tam sice nějaké rány, ale nebylo to tak dramatické. My jsme si s mojí partnerkou řekli, že to obejdeme. V devět hodin večer jsme přišli na Václavák a tam nikdo nebyl. Já jsem si logicky říkal, protože jsem zažil demonstrace na Václaváku, když byl Palachův týden, že se jde na Václavák. To, že ten zadek průvodu půjde na Národní, nás vůbec nenapadlo. Odešli jsme domů, poslechli si Svobodnou Evropu, která hlásila jen, že bylo schromáždění na Albertově a jinak nic. Tak jsem měl pocit, že jsme zešíleli, pořád jsem si říkal, kam všichni zmizeli?
Ve Smečkách byl Činoherní klub, někdy kolem desáté tam končilo představení a já najednou koukám, jak herci vyběhli a za chvíli se vrátili s brekem. Teprve tehdy mi došlo, co se stalo. Vylíčili nám, co viděli na Národní – boty od krve a všechno. Pak o tom hlásila i Svobodná Evropa. Nakonec do Činoherního klubu přišel i syn jednoho z herců a vyprávěl, co se stalo. Další dny to nabralo šílené obrátky.
Jak jste vnímal změnu v oficiálních médií?
Nejzajímavější bylo, jak televize odolávala nejdéle.Vzpomínám si na první živou reportáž z Václaváku: Nějaký dělník v ní zvolal : Ať žije Dubček! A oni to střihli. Bylo to tím, že Československá televize byla z 99 % ovládaná bolševikem. Každý byl ve straně. Trochu jinak to bylo v novinách. Ve Svobodném slovu pracovali bezvadní novináři, kteří jak mohli, už během roku 1989 bolševiky podrývali. Brzo se zbavila strachu i Lidová demokracie. Přestali přebírat automaticky zprávy z ČTK a psali vlastní reportáže. Mladá fronta byla opatrnější, ale nakonec do toho taky šla. A zas to bylo dramatické, protože estébáci se snažili zabavovat a vyhazovat první náklady, ale nestíhali. Když vzniklo Občanské fórum, televize to nakonec už nemohla bojkotovat. Do ostatních měst vyjížděli delegace – herci, studenti. A v každém městě se zakládalo Občanské fórum.
Myslíte si, že televize a ostatní oficiální média sehrála v revoluci důležitou roli?
Určitě. Když už to lidé viděli v televizi a četli v novinách, český národ, který dosud mlčel, najednou zjistil, že se něco děje. A přidal se. Tím, že o tom referovala média, lidé, kteří byli do té doby opatrní, ztráceli strach. Také policie a armádě chybělo vedení, přestali jim přicházet pokyny shora. Proto malá města ožila, začala demonstrovat a Občanská fóra přebírala vedení. Všechno se seběhlo tak rychle, že režim nestačil reagovat. Trvalo to relativně krátkou dobu, ale i tak to byl zázrak.
Lucie Kůsová
Co jsme radši o práci v Kanadě nepsali: Temná strana hezkých obrázků na Facebooku
Po příjezdu do místa, ze kterého jsme zveřejňovali dechberoucí fotky hor, jsem se psychicky zhroutila na našem pokoji 2x2 metry a jednou sdílenou kuchyní pro 40 lidí a jednu myš.
Lucie Kůsová
Albertov, Letná a alegorický průvod. Tři podoby 17. listopadu
„Legitimujte se! Vy moc dobře víte, že se dopouštíte trestního jednání. Pojďte se mnou za policií." Byla jsem na shromáždění na podporu prezidenta pět minut a už mě chtěli její účastníci nechat zatknout.
Lucie Kůsová
Vážení obhájci Kate Zemanové, zmlkněte
Chudák Kačenka, udělala chybu, vždyť to se stane každému. Sexuolog tvrdí, že ji to nenaruší a znamená to jen, že jí nevadí koukat se na sex. Brala to jen jako obchod. To myslíte opravdu vážně?
Lucie Kůsová
Úspěch Bobošíkové ve volbách zhatí bobři
Je tu další jízda do Prahy, dneska se řítím po tmě, hodnocení billboardů proto nepadá v úvahu (i když, jsou billboardy levnější v zimě, když je na ně vidět kratší dobu?). Naštěstí propaganda před volbami má dlouhé pařáty.
Lucie Kůsová
Ano bude líp, za Úsvitu i při Stmívání
Pokud se všechny politické strany dostanou do Poslanecké sněmovny, budeme se mít opravdu dobře, zjišťuji při jízdě do Prahy.
Lucie Kůsová
V jednu chvíli se bojíte o výkon v testu, v druhou o život
“Víte, co mi řekla babička? Aspoň budeš mít o čem psát.” Snaží se někdo odlehčit situaci, ale pravda je, že se nikdo nesměje. Všichni se tu známe osobně, jsme tu jedna velká rodina. Bojíme se, kdo další vyjde zraněný. Dělá se nám špatně. “Nemůžu se na to koukat,” šeptá mi spolužačka. Držíme se. I my, co se normálně jen pozdravíme. Objímáme se a uklidňujeme. “To bude dobrý.”
Lucie Kůsová
Hranice reality zahalené v Šatech z igelitu
Soubor 13 povídek Vratislava Maňáka, které se skrývají pod názvem Šaty z igelitu, jsou přehlídkou možností prozaických forem, hraní si s pointou, časem a prostorem. Maňák vnáší do povídek pocity, které jsou pro jeho generaci tolik příznačné – pocit odcizení, nicotnosti a nejistoty života. Šaty z igelitu se ocitají někde mezi snem a realitou, že je těžké určit, kde se právě nacházíme. Příběhy spojuje motiv osamělosti, předstírání neexistující reality a následného procitnutí
Lucie Kůsová
Jak jsme v Číně vyhráli válku v konzervě od sardinek
Neviděla jsem čínské metro, zato jsem zažila několik hodin na vlakovém nádraží v den, kdy zkolabovala letecká doprava. Zhroutila se kvůli nočnímu dešti, který zaznamenaly více v Čechách, než my v hotelovém pokoji.
Lucie Kůsová
“Majáles by měl ukázat, že studenti chtějí kvalitní školy”
tvrdí česká politoložka Vladimíra Dvořáková. Jako členka Akreditační komise České republiky se aktivně zajímá o vysokoškolské vzdělávání. V rámci Akreditační komise se snaží udržovat kvalitu vysokých škol a v mezích zákona brání nekvalitním školám v obchodování se vzděláním.
Lucie Kůsová
Pionýr brání mír, pionýrka brání Mirka
Vzpomíná Karel Kovanda, český diplomat v důchodu, na jedno z hesel pražského Majálesu v roce 1965. To byl ten typ humoru, někdy směšného, někdy hloupého, jenž utvářel atmosféru studentského majálesu, který byl jedním z mála projevů uvolnění šedesátých let před rokem 1968.
Lucie Kůsová
Komerce už bylo dost, rozhodli se studenti
“Co se děje ve Stromovce, je hezký festival, ale se studentským majálesem to nemá nic společného,” tvrdí odvážně Štěpán Drahokoupil, který spolu s dalšími studenty Univerzity Karlovy přišel s nápadem zorganizovat studentský majáles, který by měl navázat na tradici pražských majálesů z 60.let.
Lucie Kůsová
Mám velká prsa a miluji politiku
To zpívá těžko napodobitelnou čenglish ve svém prvním videoklipu s názvem Rich boy slečna, která si říká Nicky Tučková. Za první den ho zhlédlo čtvrt milionu lidí a než tohle dopíšu, je dost pravděpodobné, že se číslo ještě zvýší. Hloupost, negativní reklama nebo parodie?
Lucie Kůsová
Poslední dějství života – Láska
Minulý týden přišel do kin francouzsko-německo-rakouský film Láska rakouského režiséra Michaela Hanekeho (Bílá stuha). U filmových kritiků vyvolal nadšení, byl nominován na pět Oscarů, z nichž si pravděpodobně odnese Oscara za nejlepší zahraniční film. V kině ale nadšením skákat nebudete. Láska je film těžce stravitelný, realistický a mrazivě klidný a tichý.
Lucie Kůsová
Heslo generace: Všude a se vším
Za několik let přijde nové dělení dějin lidské společnosti. Na dobu offline a online, která vznikla s rozšířením sociálních sítí. Budeme žít na drátě. Respektive to nebude na drátě ale na vlně. Povede to k tomu, že si lidé začnou běžně měnit identitu?
Lucie Kůsová
Největší tragédií Národního divadla je komedie
Nevyhledávám recenze, pokud se něco chystám zhlédnout v divadle nebo v kině. A to především proto, aby mě autor neovlivnil. Po zhlédnutí představení Zkrocení zlé ženy tento přístup možná přehodnotím.
Lucie Kůsová
Umělé příběhy médií a neexistující stromy
“Zničení podstatné části Šumavy zelenými aktivisty pokládám za zločin proti přírodě,” prohlásil tehdy ještě expremiér Miloš Zeman po té, co se proletěl vrtulníkem nad Šumavou. “Problém je, že mu nikdo neřekl, že se nedívá na Českou republiku, ale na Bavorsko,” komentuje tento výrok Vladimír Just v debatě, kterou uspořádala Strana Zelených 6.2. v Sicily café.
Lucie Kůsová
(Ne)profesionalita novinářů a neviditelný plášť majora Zemana
“Novináři jsou pitomci, hnůj a fekálie,” prohlásil Miloš Zeman o novinářích před 11 lety v televizi Prima. Jeho nenávist vůči novinářům je široké veřejnosti známá. Jak dalece má Miloš Zeman pravdu?
Lucie Kůsová
Barvy schované v mřížích cely
Ponuré místo skryté v samotném centru Prahy rozzářily barvy z vězení a příběh, který má několik tváří. Mediální obličej vraha je zde osvětlen pohledem naivního kluka. Tak jako každá událost má příběh Jiřího Haráka hned několik verzí.
Lucie Kůsová
Přijde po éře tabletů zase éra baletů?
Hudba, která tančí, to je pro mě orchestr. Horší je to s tím, co je pro mě opera a balet, ke kterým v této době těžko hledám cestu. Snad proto, že opera a balet je pro mojí generaci něco zcela abnormálního, nevšedního. Snad proto, že nás k tomu nikdo nevedl...
Lucie Kůsová
Krví nespoutaný Tarantino
"Netajím se tím, že jsem velkým fanouškem násilí ve filmu," řekl Tarantino podle britského listu The Guardian. "Já dokonce věřím, že Thomas Edison vynalezl filmovou kameru aby bylo možné zachytit, jak se lidé navzájem mlátí. Je nepředstavitelné, jak takové věci působí na diváky."
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 54
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2203x