“Víte, co mi řekla babička? Aspoň budeš mít o čem psát.” Snaží se někdo odlehčit situaci, ale pravda je, že se nikdo nesměje. Všichni se tu známe osobně, jsme tu jedna velká rodina. Bojíme se, kdo další vyjde zraněný. Dělá se nám špatně. “Nemůžu se na to koukat,” šeptá mi spolužačka. Držíme se. I my, co se normálně jen pozdravíme. Objímáme se a uklidňujeme. “To bude dobrý.”
Nechodím v pondělí ráno do školy, ale měli jsme psát midterm. V místnosti číslo 14 nebo 112. Ve čtrnáctce bychom to možná všichni nepřežili. Jsem vděčná tomu, kdo nakonec rozhodl o 112. Už ráno jsem nervózní, ne snad kvůli nějakému tušení, ale z testu. Den předtím jsem si místo učení dopřávala muzikál a Partičku, studovala jsem nakonec do rána a probudila se totálně unavená. Sedím, vyndám si ipad, že si to ještě jednou..
Rána. Sklo. Střepy. Kouř. Obrovská tlaková vlna mě srazila k zemi. Nebo to byl někdo vedle mě? Panika. Křik. “Dolu. Všichni se skrčte.” Slyším Tomáše, reaguje narozdíl ode mě pohotově, já stojím v šoku a nemůžu se hýbat. Jsme v koncích. Umřeme. Bombový útok. "Jděte ven, ven ze třídy. Pryč." Dav mě sebere, jinak bych tam možná zůstala. Řev. Chaos. Jsme venku, trvá to snad věčnost.
“Mám tam věci.” “Já taky, nevzala jsem si ani mobil” “Kterej kretén mě tahal za vlasy?” Nevíme, co se děje. Někteří z nás mají slzy v očích, klepeme se, ti, co nenechali mobil ve škole, volají domů a informují je, co se stalo, a že jsou v pořádku. Na telefony se stojí fronta, aby mohli zavolat. Musím vypadat vyděšeně, jsem ztuhlá, je mi zle, bolí mě hlava, přehrávám si stále dokola náraz tlakové vlny a paniku. Šílenou paniku a strach ze smrti.
“Už je to dobrý,” utěšují mě spolužáci. Pro mě ještě ne. Nevím, kde je přítel, měl být v knihovně. Knihovna to odnesla nejvíc. Lidi vychází zranění. Krvácí. “Mně je špatně.” “Ježiš, co to bylo?” “Was it bomb?” ptá se mě turista. “We don’t know,” odpovídám a vracím se do budovy.
Škola je téměř prázdná, jen zaměstnanci a někteří studenti hledají další zraněné. “Máte tam věci?” “Jo.” “Tak si je rychle vemte a jděte ven.” “Popadnu kabelku, kabát a vypadnu z učebny.” Volám příteli. Nemůžu mluvit. Klepu se. Nohy venku už neposlouchají. “Jsi doma?” “Jo.” Jsem vděčná za je ho lenost. “Na internetu ještě nic není.”
Venku se nic nezměnilo. Policie ani hasiči tu ještě nejsou vidět. Po chvíli ale přijíždějí. Odhánějí nás od vchodu. Dovnitř už nikdo nesmí. Vrací se i studenti, kteří pomáhali se zraněnými. “Už bychom tam jen překáželi.”
Fotíme jen demolici a dav nezraněných studentů, zraněné vynecháváme. Smskujeme médiím, která postupně doráží na místo.
Najednou nás odhánějí ještě dál. Zpanikaříme, že to snad má vybouchnout znova. Nic se ale neděje, jen se uzavírá ulice. Děkan nám a médiím sděluje, že výuka dnes odpadá, budova bude pravděpodobně uzavřena celý týden.
Dostávám zprávy, jestli jsem v pořádku. Jsem v pořádku. Ale jsem v šoku, jsem v šoku, protože to mohlo dopadnou hůř, jsem v šoku, protože to nikdo nečekal. Jsem v šoku, protože jsem viděla zakrvácené spolužáky a vyučující. A jsem v šoku, protože si dobře uvědomuju, že žurnalistika už nikdy nebude jako dřív. Zničila se budova, ke které mají studenti žurnalistiky a marketingu větší vztah, než jiní studenti ke svým budovám. Spoluvytvářela rodinnou atmosféru našeho oboru. Uvědomují si to i ostatní.
Už dnes se proto sešla studentská iniciativa Oživme Hollar s vyučujícími a proděkanem FSV UK. Nechceme, aby nám zavřeli Hollar. Hollar je naše rodina...
Chtěla bych závěrem poděkovat studentům a zaměstnancům FSV UK, kteří skvěle zvládli evakuaci, Policii ČR, hasičům a záchranářům. Jsem stejně jako ostatní přesvědčena, že dnes odvedli skvělou práci.
