Tak to tam, soudruhu, nepiš

4. 01. 2013 13:44:25
Psal se rok 1950, když komunistický režim odloučil tři děti od tatínka a maminky. Byli odsouzeni k 14 a 15 rokům vězení za velezradu, za to, že pomohli k útěku do zahraničí poslanci Františku Uhlíři. Janu Hlachovi v té době bylo 11 let, na tuto dobu vzpomíná ve své povídkové knize Požár aneb pět povídek z padesátých let a jeden sen. Dnes žije ve Švýcarsku, kam emigroval s celou rodinu, a pracuje na další knize povídek.

Pamatujete si na ten den, kdy Vaše rodiče zavřeli?

My jsme tehdy trávili léto na Zvíkově. Nejdříve tatínka vylákali do Písku. Tak odjel na motorce a po cestě ho zatkli. On si chudák myslel, že to je nějaké loupežné přepadení. Pro maminku si přijeli večer na Zvíkov. To si pamatujeme všichni, jen můj pětiletý brácha byl z toho zatčení tak v šoku, že druhý den zapomněl vše, co se do té doby stalo. Jediné, na co nezapomněl bylo, jak na něj svítili estébáci baterkou a jak jsme leželi v postelích. Vyděsilo ho to natolik, že přestal úplně mluvit a byl takový zaražený dlouhá léta.

Vy jste pak žili čtyři roky u tety, proč jste od ní utekli?

Teta Mařka o nás měla velký strach a byla velice přísná a my jsme byli malí a přišlo nám, že je na nás zlá. Ona nás nepouštěla ven si hrát s dětma a nutila nás třeba chodit po zahradě kolem plotu, jak ve vězení, a až když za oknem ukázala, tak jsme mohli změnit směr. Tak jsme od ní utekli k hodnější tetičce Růženě a tam jsme byli do té doby, než se vrátil táta.

Mluvili jste někdy s tetou Mařkou o tom, jak jste od ní tehdy utekli?

Mluvili. My jsme na ní byli tehdy zlí, protože jsme špatně chápali její situaci. Teprve později jsem si uvědomil, co to pro ní znamenalo, že nás měla na krku.

Neměla skoro žádné peníze, na nás dostávala asi je 90 Kč měsíčně, a tak nás musela uživit z penze po svém zastřeleném manželovi.

(Ale řeknu vám takovou zajímavou věc, vždycky na Vánoce před Štědrým dnem jsme měli ve schránce obálku, na které byla nakreslená skautská lilie a v ní byla stovka. To nám dávali nějací skauti, kteří byli tehdy zakázaní)

Jak vnímáte dobu strávenou u tety Růženy?

Teta Růžena, ta byla výborná, ta mě naučila asi ve třinácti kouřit! Sama přišla o svého muže a měla dvě děti, takže nás tam bylo pět. Ona brala všechno úžasným způsobem. Ve vile měla ještě drahý nábytek, tak třeba prodala kanape nebo koberec a řekla: “Děti teď máme peněz, tak na co máte chuť, tak si kupte,” tak jsme si naprali žaludky dobrotama a pak jsme měli zase bídu.

Ona na nás byla strašně hodná. To byly takové večery, to nikdy nezapomenu, vždycky vytáhla ze zástěry půlku Lípy a řekla: “Pojď si se mnou zakouřit.” Tak jako hrdě jsem si s ní dával tu půlku cigarety.

Vzpomínáte si na návštěvy rodičů ve vězení?

To bylo pro nás ohromné trauma. Nejdřív ta první návštěva za maminkou, to jsme byli v Řepích u Prahy. To bylo na statku s ohromnou prádelnou, kde se pralo pro Hrad. Na návštěvách nám mohla dát pusu, pohladit, a to bylo bezvadný. Jenže maminka měla problémy se zády a převezli jí na Pankrác, kde absolvovala dvě operace. Nejhorší to bylo v Pardubicích. To bylo trauma jí navštívit, protože jsme se báli, aby se máma nerozbrečela. Jednou se rozbrečela a oni přerušili návštěvu. Tak jsme se jí vždycky snažili říkat něco veselého, ale my nevěděli, co máme pořád říkat. A teď jsme s ní neměli žádný kontakt, tam bylo plexisklo, síť, mříž a klandr. A my jsme na ní křičeli za tím klandrem. Já jsem pak za ní ani nechtěl jezdit, bylo to ošklivý.

Vyprávěla vám maminka někdy zážitky z vězení?

Ona vzpomínala, že ve vězeňské nemocnice na Pankráci, když jí operovali páteř, nedostala žádné léky tišící bolest a ona tam prořvala, říkala, celý noci. A jak v bolestech škrábala na zabílené okno, vyškrabala tam čtvereček. A druhý den tím čtverečkem koukala, jak na dvoře fotografují mrtvoly lidí, kteří tam byli popraveni. A zřejmě to byla skupina kolem Slánského.

A tatínek?

Táta byl v Králově Dvoře u Berouna a potom přešel na důl Fierlinger ve Vinařicích u Kladna. A jako doktor byl na ošetřovně a celkem to tam měl dobrý. A aby nám mohl poslat nějaké peníze, dal se k Ohňařům, to byla četa záchranářů, kteří, když se v dole něco stalo, si nasadili kyslíkové masky a šli tam. A za každé nasazení kyslíkové masky tatínek dostal sto korun, které nám mohl poslat. Ale jednou, vyprávěl, že to tam bouchlo, zhasly všechny světla a on si říkal: “Tak a teď už je konec”. Ale naštěstí ten zásyp byl malý, takže to odhrabali a on se dostal ven.

Proč Vašeho tatínka pustili z vězení už po čtyřech letech?

To bylo jak v pohádce. Ve vězení vypukla epidemie bércové onemocnění. Jezdili tam z Ministerstva zdravotnictví, ale nikdo nemohl přijít na to, co s tím. Vězňům otékaly nohy, měli horečky, dělaly se jim vředy a nemohli fárat. A táta tam pracoval na ošetřovně a objevil nějakou bedýnku, kde byly tuby s mastí, co tam poslala po válce UNRRA. Z těch tub už mast vytékala a dělala se na tom plíseň, no ale byl tam takový dědek horník a táta si teda řekl, že to na něm vyzkouší a natřel mu s tím nohy a ono se to začalo do rána hojit. To byl úplný zázrak. A tou nemocí onemocněla manželka hlavního inženýra kladenských dolů, soudruha Hofbauera. A tatínek pomazal touhle shnilou mastí paní Hofbauerovou a skutečně ta soudružka Hofbauerová se uzdravila. A soudruh Hofbauer se chtěl tatínkovi nějak odvděčit. Soudruh Hofbauer si domluvil sezení s prezidentem Zápotockým, u kterého se přimluvil a tatínek šel za 14 dní domu.

A oni nás potom Hofbauerů pozvali do jejich vily. A to víte, to pro ně bylo riziko zahrávat si takhle s velezrádcem. Na pana Hofbauera já vzpomínám rád, to byl velice inteligentní a hodný člověk, i když byl komunista. On nám pomáhal i nadále. Třeba když jsme potřebovali jet za maminkou, ale neměli jsme čím, tak nám soudruh Hofbauer poslal auto.

Jaké to bylo, když se tatínek vrátil z vězení?

Táta pak dělal na silnici, protože ztratil občanská práva a s nimi přišel i o lékařský diplom. Potom ho vzali po roce do Strakonic, protože tam bylo nedostatek zubařů. Jenže problém byl v tom, že nás nemohl uživit, protože bez toho diplomu, bral jako zubní laborantka. Ale my byli tak šťastný, že je doma, že jsme kolem něj pořád skákali a nic nám nechybělo. Ale největší legrace byla, když dělal na silnici a pacienti za ním chodili k tomu výkopu, aby je prohlídl. A náš tatínek vždycky vylezl z toho výkopu, a protože neměl ani stetoskop, tak je poslouchal jen uchem. Jednou přišel tatínek domů a vyprávěl, že u něj byl nějakej krejčí a říkal: “On mi dal zlatý hodinky - ježišmarja - aby mě za to nezavřeli, že jsem je vzal, ale on jinak nedal.” A tak já ty hodinky tady ještě mám, co mu dal ten krejčí. Táta měl dar Boží, bez všech těch aparátů se na člověka podíval a věděl, co mu je. A tím byl on známý. On byl velká osobnost. A taky byl vysoký, hezký a hodně na něj šly ženský.

Měl jste kvůli rodičům problémy ve škole?

Já jsem vůbec nesměl studovat, nedostal jsem se ani do učení, přestože jsem patřil k nejlepším žákům v třídě. Musel jsem nastoupit jako pomocný dělník do kalírny jehel v Českých Budějovicích. Ale tam mi slíbili, že kdyby se uvolnilo nějaké učednické místo v té továrně, tak že bych tam mohl nastoupit jako učeň jehlař-mechanik. Já jsem si nedovedl představit, že by se na jehly musel někdo vyučit.

A tam jste byl nešťastný...

Já jsem byl tehdy takový hloupý slušný dítě a to já vám nikdy nezapomenu, jak jsem vlezl do té kalírny a tam byl mistr, zlý výraz, hrubián, měl takový červený baret na hlavě. A já jsem nevěděl, co dělat, tak jsem tam tak stál a on zařval: “Co čumíš, píčo.” A já jsem z toho byl tak šokován, že dospělí lidi můžou být tak zlí a sprostí, tak jsem se rozbrečel. Tak jsem tam pracoval, namáčel jsem tam v kyselinách, to bylo jak z Hrabala, jehly v takových plechových krabicích, a samozřejmě jsem byl nešikovný, tak mi ta kyselina upálila nejdřív ty rukávy od monterek, ty mi upadly, a pak se mi začaly dělat takové vyrážky na těch rukou. Já jsem si tak přál, aby se uvolnilo místo v tom učení.

A to se mi splnilo a opravdu se uvolnilo to místo. Naštěstí šéfem těch učedníků byl nějaký soudruh Žižka, který byl bývalým pacientem mého tatínka.

Ale nakonec jste se nevyučil jehlařem-mechanikem?

On když se vrátil tatínek, tak mi sehnal, že jsem mohl přestoupit do učení na soustružníka do strakonický zbrojovky. Ve Strakonicích to mělo výhodu, že tam byla večerní jedenáctiletka (gymnázium). Takže jsem při tom učení studoval na večerní jedenáctiletce. A tam chodil i můj mistr, který ráno na mě řval v učení a večer ode mě opisoval ve škole. Abych Vám řekl, jakou to mělo úroveň, já si pamatuji, že se tam ten profesor ptal na jméno manželky Jana Lucemburského a já svýmu mistrovi napovídal “Eliška, Eliška” a on povídá: “Liška Krásnohorská”.

Jak jste se dostal na průmyslovou školu?

To jsem pracoval tehdy v Kovosvitu Písek. A dělal jsem na strašně vyběhaným soustruhu, takže jsem si nemohl vydělat. Byla to nejnešťastnější doba mého života. Tehdy jsem opravdu myslel na to, že bych se zabil. Ale pak jsem začal jezdit závody na motocrossu. A to jsem měl zároveň štěstí i neštěstí, že jsem jel závod v Třeboni. Vedl jsem a skočil do rokle, spadl a celé pole závodníků na mě naskákalo. Byl jsem těžce zraněný, dokonce jsem na týden ochrnul. Nějaká kádrovačka z fabriky, kde jsem dělal, se někde doslechla, že jsem se zabil. A Tatínek, když jim to tam šel vysvětlit, řekl: “No, on ještě mrtvý není, ale víte, co by ho potěšilo, když umírá v tý nemocnici, kdybyste ho pustili na dvouletou nástavbu na Průmyslovku.” A oni mi chtěli udělat radost, když jsem tedy umíral a pustili mě. Jenže já jsem se z toho po několika měsících dostal a nastoupil jsem do své první denní normální školy. A tam jsem podruhé maturoval.

Pocítil jste na vlastní kůži šedesátá léta?

Když mě chtěli vyhodit z Hutního projektu Praha, protože zjistili, že mám rodiče velezrádce. Tehdy jsem se vrátil z vojny a teď ten Hutní projekt najednou měl zaměstnance s tak strašným kádrovým posudkem. Jenže v tu dobu už pomalu začínaly šedesátý léta a nemohli mě jen tak vyhodit. Oni chtěli abych dal výpověď sám. Došlo to až tak daleko, že šéf klečel přede mnou a prosil mě ať dám výpověď. Jenže se to dozvěděl takzvaný Dílenský výbor. a ten za mě napsal žádost na Ústřední výbor strany, který mě pak pozval na slyšení.

Jak to probíhalo?

Přišel jsem tam, úplně vyděšený a on tam byl takový dědek a já mu říkal, že za nic nemůžu, že tam nebyla žádná rubrika, kam bych vyplnil, že jsem syn velezrádce, když jsem nastupoval do Hutního projektu. A on na mě řval: “ Soudruhu, ty jako průmyslovák a konstruktér, ty jsi si tam měl tu rubriku přirýsovat!” Co jsem měl dělat, já jsem tam stál jako blbeček a koukal. Naštěstí potom tenhle dědek odešel a přišli tam dva mladí klucí. Tak jsem jim to znova vysvětlil.

A ti Vám něco poradili?

Říkali mi: “To je zkrátka tak, soudruh Kořený, ten si to zkrátka prosadí. Odsaď vás vyžene. Když nedáš sám výpověď, vyženou tě pro ztrátu důvěry a pak nemáš jinou šanci než jít do dolů.

Ale my ti pomůžeme, seženeme ti místo v Praze. A dali mi tajný telefonní číslo na Ústřední výbor. A skutečně mi našli místo. Tak jsem tam přišel a oni mi řekli, abych jim napsal curriculum vitae a vyplnil dotazníček. A protože jsem věděl, že už mě jednou honili za to, že jsem neudal fakta, který jsou důležitý ke kádrování jedince, tak jsem napsal: Jmenuji se Jan Hlach, narodil jsem se tam a tam a zvláštní znamení: Rodiče odsouzení státním soudem pro velezradu na čtrnáct a patnáct let. Samozřemě mě nevzali. Tak jsem vytočil tajný číslo a řekl jsem: “Soudruzi, nevzali mě!. To se opakovalo asi třikrát, kdy jsem to napsal. A když jsem počtvrtý nebo popátý telefonoval na ten Ústřední výbor a ptal jsem se, co mám dělat, tak mi řekli: “Tak to tam, soudruhu, nepiš!” A tak jsem to tam nenapsal a dostal jsem místo v Potrubí, národní podnik.

Kdy jste se konečně dostal na vysokou školu?

To bylo v době, kdy se dostávali k moci dubčekovci, kteří věřili, že se odtrhneme od Moskvy a uděláme si tady “socialismus s lidskou tváří”. Což je úplná pitomost, ne? Co je vlastně lidská tvař? Německý nacionalismus, to byla taky lidská tvář, jenže ta strašná. I ten ruský komunismus byl s lidskou tváří, s tou hroznou lidskou tváří. Tak, jaká je ta lidská tvář? Jenže to nikdo tenkrát nevěděl a my jsme mu strašně fandili.

Tak v té době si mě ředitel Potrubí zavolal a říkal: “Soudruhu, ty jsi chtěl studovat, ty jsi se 7 let hlásil na vysokou školu a na tu si se nikdy nedostal. Ale víš co, když půjdeš na rok do Košic stavět východoslovenské železárny, tak já ti slibuju, že tě doporučíme na ČVUT.”

V roce 1960 se Vám vrátila maminka, jak moc jí změnilo 10 let vězení?

Ona se z kriminálu vrátila jako úplně jiný člověk. Maminka byla ohromně čestná a vážená žena. Pracovala v Písku jako soudkyně, ale odešla od soudu ještě dřív než musela, protože nedokázala vyslýchat legionáře, kteří se vrátili na amnestii a komunisté je posílali do vězení. A ten její charakter ve vězení jen zesílil. Maminku ten pobyt, hlavně v Pardubicích, zocelil.

Ozval se Vám někdy pan Uhlíř, kvůli kterému rodiče byli ve vězení?

Nikdy se neohlásil, nikdy nám s ničím nepomohl a tím, že mluvil, tak nám způsobil to, že k tomuhle všemu došlo.

Kdy jste se to dozvěděli, že za to mohl on?

Naši to tušili celou dobu. Ale já jsem se to oficiálně dozvěděl od doktora Pivničky, který byl také v té skupině. On pracoval pod mojí maminkou u píseckého soudu. Zavřeli ho ještě o rok dříve než moje rodiče. My jsme ani nevěděli, že František Pivnička je zavřený, protože rodiče dostávali od něj pohledy ze Západního Německa, které nám posílala tajná policie.

Litovali rodiče někdy toho, že mu pomohli?

Já myslím, že ne. Maminka určitě ne, ta věřila, že se zachovala čestně. Ale doktor Pivnička mi řekl, že by to už nikdy neudělal, že ten člověk za to nestál.

A Váš otec?

No, můj otec opakoval: “Já bych to udělal znovu, byla to moje povinnost, jsem doktor a měl jsem pomoct nemocnýmu člověku. Vždycky bych to udělal.” Jestli si to skutečně myslel, to já nevím.

Kdy jste se rozhodli emigrovat?

No, to byla neuvěřitelná náhoda, jak k tomu došlo. Mého bráchu v roce 1968 pustili na studentskou brigádu do Lienzu v jižním Rakousku. A oni nás v létě, asi na začátku července, zavolali na pasové oddělení, abychom si přinesli fotky a přišli si pro pasy, i když jsme si o ně nežádali. Když ten brácha odjel do toho Lienzu, tak jsme se se sestrou rozhodli, že ho pojedeme navštívit, když máme ty pasy. Vyřídili jsme si výjezdní doložku a 15.8. 1968 jsme vyrazili do Rakouska. A když se s náma rodiče loučili, říkali: “Ne abyste tam zůstali.” A já se smál: “No to by museli přijít Rusové, abychom zůstali v Rakousku.” Stavili jsme se na pár dní ve Vídni, protože spolužačka mojí sestry tam měla milýho. A cestou za bráchou jsme udělali ještě jednu zastávku u nějakých jezer, kde jsme si postavili stan. A protože byl Dubček známý a my byli jedni z prvních Čechů, co se dostali ven, tak se ti Rakušáci, kteří tam byli, snažili s námi hovořit a zvali nás na víno. Tak jsme se tam s nima namazali. A ráno nám někdo škrabal na stan. My jsme vylezli ještě unavení a teď oni něco říkali a my tomu nerozumněli. Až pak když řekli Tschechoslowakei ist kaputt. Potom jsme z radia zjistili, že jsme okupováni.

My nevěděli, co máme dělat, tak jsme dojeli pro bráchu a vrátili se do Vídně, kde jsme vyhledali známý, na které nám dali kontakt, ještě před odjezdem, rodiče. A oni nám sehnali místo v Prateru v restauraci. Chtěli jsme zavolat domů, ale ty linky byly nějaký přerušený, tak jsme poslali dopis přes šoféra náklaďáků Budweiseru

Co jste jim napsali?

Psali jsme, že se v takovýhle situaci nevrátíme, že se bojíme, že nás budou zas všude vyhazovat. A báli jsme se oprávněně, protože pak nastala takzvaná normalizace.

A jak reagovali rodiče?

Když dostali dopis, jeli se zeptat na hranice, co mají dělat, že mají děti ve Vídni. Neměli víza, neměli nic, měli jen ty pasy. A na hranicích jim řekli: Jeďte, jeďte do Rakouska, my nevíme, kdy tu budou Rusové.” Tak chudáci bez všech věcí přijeli do Vídně.

Proč jste se nakonec rozhodli odejít do Švýcarska?

No, my jsme nejdřív mysleli, že půjdeme do Ameriky, ale na to jsme neměli čas obíhat konzuláty, protože jsme dělali 12 hodin denně v tom Prateru. A náš tatínek, protože byl šikovný a znal řeči, tak se okamžitě vyznal ve Vídni, a přišel na švýcarský konzulát, kde se dozvěděl, že Švýcarsko bere emigranty.

Jak jste si ve Švýcarsku zvykli?

Pro tatínka to bylo nejhorší, tomu chyběli jeho pacienti a přátelé. Maminka si zvykala lépe. Já jsem měl ze začátku problémy s jazykem. Začal jsem tu pracovat jako soustružník. Po měsíci pak za mnou přišli, jestli bych už mohl jít dělat projektového inženýra. Jenže to byly galeje, já jsem sice už dokázal pozdravit, sem tam nějaký ženský říct, že je křehká amazonka, což jsem znal z knihy Die nacht von Lissabon, z který jsem se učil němčinu. Ale v tý konstrukci jsem nedokázal porozumět zadání. Takže mně trvalo asi tři neděle, než jsem pochopil, co po mně chtějí.

Stýskalo se vám po Československu?

Ze začátku se nám nestýskalo vůbec. Tady ve Švýcarsku to bylo neskutečný. Já jsem vydělával dost, abych si mohl vybrat byt, jaký chci. Chtěl jsem telefon a odpoledne jsem měl telefon, zatímco v Československu se na něj muselo čekat deset let, a když jste nikoho nepodmázla, tak jste ho neměla.

A co říkáte teď na to, že u nás 9 krajích vládnou komunisté?

Už dlouho mi nebylo tak smutno, já to nedokážu pochopit. A myslím si, že to je snad tím, že lidi zapomínají minulost. To je jedna věc, a za druhé, komunisti jsou, a byli ,ohromně organizovaní Lidé jsou tak ukolíbaní tím blahobytem, že si neváží toho, co mají. Penzisti by se tady ve Švýcarsku asi zbláznili, tady to není žádný med, aby si nikdo nemyslel, že se tady těm lidem žije líp. Tady se lidi musí o sebe starat. My jako penzisti musíme platit z penze daně, zdravotní pojištění a čím jste tady starší tak platíte vyšší. Kdybychom neměli úspory, tak bychom taky museli žít z podpor.

Já když jsem přijel v tom devětaosmdesátým roce do Čech, tak jsem se rozbrečel. Nevěřil jsem tomu, že ta země může být tak zuboželá. Otřískané baráky, ta špína všude, i to jak lidi byli oblečení, všichni měli na sobě takové šusťákové tepláky, všichni měli stejný boty. V Písku byla jediná samoobsluha s ubohými regály. A ještě tam na mě řvala nějaká paní: “mladej pane, košíček, košíček,” a tak jsem stál frontu na košíček, a pak jsem stál frontu u kasy, přitom v těch regálech nic nebylo. Lidé zapomínají. Oni dnes jen vidí to špatný. Ale vše potřebuje čas. Já každému říkám: Víte, když se židé vraceli z Egypta a šli přes tu Sinaj a všichni reptali, tak ten Pán Bůh to zařídil tak, že je tam nechal 40 let. Za těch 40 let se vyměnila generace a už to těm mladej nevadilo, že musí jíst manu a žít v chudobně. A pak se teprve mohli navrátit do Izraele. A ono to tak je se vším. Je třeba, aby se vyměnila generace, aby přišli na řadu slušní mladí lidé, kteří budou vychováni v takovém školství, které jim dá pořádné vzdělání. Musíme mladým lidem říkat, jak to vlastně bylo. A to tihle moderní komunisté zatajují. A lidé zapomínají. A to je vlastně důvod, proč já o tom píšu, abych to lidem připomněl.

Autor: Lucie Kůsová | pátek 4.1.2013 13:44 | karma článku: 35.73 | přečteno: 3042x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 59 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 12.16 | Přečteno: 108 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 4.38 | Přečteno: 128 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 14.98 | Přečteno: 197 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 13.74 | Přečteno: 359 |
Počet článků 54 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2149

Napůl v Česku, napůl v Kanadě. Doma i v zahraničí se věnuji copywritingu a digitálnímu marketingu, srdce mi ale stále visí v médiích. Studuji Žurnalistiku na FSV UK. Spoluorganizuji Česko je nano a spoluvlastním firmu nanoSPACE. Hory mi přirostly k srdci, ale byla to složitá cesta na podpatcích v 2000 metrech, než jsem si uvědomila, že pořádné horské boty na hikování jsou vlastně fajn. 

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...