Peking, zašlá velkolepost plivající v říši smogu

“Nepijte vodu z kohoutku v hotelu ani jí raději nepoužívejte k čištění zubů. Můžete ji zkusit převařit ve varné konvici. Buď to vyjde, nebo taky ne,” dostáváme instrukce už v Dubaji, kde máme čtyřhodinové mezipřistání. Jsme všichni dostatečně vyděšeni, že v příštích čtrnácti dnech vzorně využíváme jen balenou vodu, ať se jedná o čištění zubů nebo vaření čaje. Já ale silně pochybuji, že v restauracích ten čaj dělají z balené vody.

Naše průvodkyně Silva je svérázná žena, do Číny se pravidelně vrací už přes dvacet let a nevypadá, že by ji něco dokázalo zaskočit. Snaží se nás připravit na všechny situace, které by mohli (i když s velmi nízkou pravděpodobností) nastat. Vyvolává svou důležitou instruktážní řečí pocity, že zažijeme opravdu nezkrotitelné dobrodružství. 

Uvědomuji si, že celkem přehání, přesto nepochybuji o tom, že si párkrát za těch dvacet let zašla s turisty se střevními potíži do nemocnice, hledala kufry nebo strávila pěknou chvíli na české či slovenské ambasádě. “Na letišti budete také procházet kontrolou, kde vám budou kontrolovat čidla teplotu, pokud nebudete výrazně přehřátí, měli bychom tím projít bez problémů,” a dozvídáme se o situaci, kdy uvízla v době epidemie ptačí chřipky na čtrnáct dnů v karanténě s celou výpravou. 

“Can I take photo...with you,” posunkuje na mě rukama asi patnáctiletý Číňan se svojí silně zkomolenou angličtinou. Dlouho mi trvá pochopit, co to vlastně chce, protože jeho angličtině je rozumět jen o něco lépe než čínštině. Přikyvuji a fotím se s ním. Tohle se v následujících týdnech opakuje každý den, ať jsme kdekoliv, začínám je podezírat, že je to první a poslední věta (u nich spíš soubor špatně za sebou složených anglických slov), kterou se v cizím jazyce učí. Taky mi po prvním týdnu začalo vrtat hlavou, jestli ve mně vůbec vidí člověka.

A tak už konečně, po téměř dvaceti hodinách cestování, stojíme na největším náměstí světa Tian’ammen, na místě, kde se podle čínských oficiálních zdrojů v roce 1989 nic nestalo. Ve vzduchu je silná vrstva prachu a smogu a lidi se třpytí v kapičkách potu. Tohle převařené kouřmo nutí Číňany neustálně hrdelně flusat a chrchlat. 

Před olympijskými hrami v Pekingu se po městě ještě četně objevovaly takzvaná “plivátka”. Ovšem v přípravě na tuto velkolepou událost přijalo vedení vedoucí Komunistické strany Číny celou řadu opatření včetně zákazu plivání pod pokutou asi 60Kč (minimální mzda je 1200Kč) . Vzhledem k tomu, že téměř každou ulici hlídá stranický bonzák (a v době olympijády jich tu bylo ještě víc), tak se to opravdu podařilo Číňany do jisté míry v Pekingu odnaučit. 

Náměstí nebeského klidu, Tian’ammen, je zdobeno nejen hordou asijských turistů, ale také budovatelskými sochami dělníků. Nachází se zde také Maozoleum, kde je nabalzamovaný Mao Ce-tung a obrovská chaotická fronta a mačkanice věrných Číňanů. 

Největším trhákem jsme ale my, blonďatí Evropané. To je něco, co se tady jen tak nevidí. Turistů po Číně sice cestuje asi 10 milionů ročně, ale z toho polovina je Číňanů a 3,5 milionů asiatů z okolních zemí. A ten zbytek se opravdu jednoduše v 1,3 miliardovém státě ztratí, vždyť jen Peking má asi 14 milionů obyvatel. Musíte proto počítat s tím, že si vás nejspíš budou fotit u památek, v restauracích, dokonce i na letišti, tajně, nebo veřejně, na tom nezáleží, ale fotit si vás budou. 

“Pyžamo je přece taky oblečení jako každé jiné,” díváme se už asi na třetího obyvatele Pekingu, který si vyšel na procházku ve spacím oblečku. Oblékání Číňanů by se dalo přirovnat k vaření pejska a kočičky. Svítivě růžové tenisky na aerobic, tmavé elegantní květinové šaty a zelený deštník místo slunečníku. Samozřejmě tu najdeme i vyjímky. Občas.

  Jsme na cestě do Chrámu nebes, který je vrcholným příkladem architektury dynastie Ming. Nejzajímavější podíváná pro Evropany se ovšem odehrála ještě předtím než jsme do něj vstoupili, a to přímo v parku, který ho obklopuje. Tam pověření straničtí dobrovolníci totiž organizují cvičení Tai-Chi, tancování v párech či pochybný aerobic. Kdo nic z toho neumí, tak přinese aspoň míč nebo si přijde sborově zazpívat. Nabízel se nám tak cestou smutně šťastný pohled na Číňany, kteří si sem chodí zacvičit a zatančit v poslušnosti ke Komunistické straně Číny, která zastává názor “kdo si hraje nezlobí”.

Samotný Chrám nebes je ve skutečnosti komplexem nejrůznějších staveb, nejznámější z nich je Síň modliteb, Most červené tribuny nebo Zeď ozvěn.

Čínské stavby jsou stavěny podle feng shui, na principech protikladů jing a jang. Věřte, že za tisícileté období císařů v Číně nepostavili jediný sloupek nahodile. Vchody se stavěly na jihu, protože dobří duchové chodí od jihu k severu a vše bylo prostehované astronomickou symbolikou. Například Síň modliteb má čtyři vnitřní pilíře, které symbolizují čtyři roční období a 12 sloupů zastupující 12 měsíců v roce.

Čísla mají pro Číňany sami o sobě veliký význam. Například, když se narodíte ve špatném datu, musí vám rodiče vybrat dobré jméno, aby se karma bdějící nad vámi vyrovnala. Takže pokud jste Číňan a máte v datu narození samé čtyřky asi se tím nikde chlubit nebudete. Čtyřka totiž v čínštině znamená také smrt (asi tušíte, jaká čísla na poznávacích značek místních se nevidí). “To je také důvod, proč změnili Mao Ce-tungovi datum úmrtí z 8. 9. 1976 na 9. 9. 1976. Dvě devítky se v čínštině vyslovují “ťjů ťjů”, což znamená věčný mír a spokojenost,” dozvídáme se od Silvie.

Nikdo by si v Pekingu nenechal ujít Zakázané město, slavné díky filmu Poslední císař z roku 1987, vybudované v 15. století za dynastie Ming a obývaná poté až do roku 1918 dynastií Čching. 

Podle zjistitelných údajů je návštěvnost Zakázaného města 7 milionů lidí ročně, ale vypadalo to více tak, že tam těch 7 milionů lidí je právě s námi. Pokud se v Pekingu objeví nějaká delegace, může se vám stát, že vás najednou začnou nahánět do jiných přeplněných částí tohoto obrovského komplexu, abyste si řádně vychutnali horký dech čínské tlačenice. 

A tak jsme hned druhý den poznali pravou Čínu, zašlou velkolepost ztracenou v davu a smogu, který se většinu léta vznáší nad Pekingem.