Hitler: Vymývač mozků

O Hitlerovi už toho bylo napsáno mnoho a ještě více řečeno. Přesto mé generaci často zůstává nejasné, jak mohl jeden člověk ovládnout celé Německo? Jak je možné, že tolik lidí šlo za ním? Proč se nevzbouřili?

Učíme se, že dějiny nepíšou jednotlivé osobnosti ale hospodářské podmínky a ekonomika. Co se týče Hitlerovy doby tomu tak nebylo. Za tímto vším stála opravdu jediná osoba. Osoba Adolfa Hitlera. On mohl za světovou válku, v které zemřelo na 35 milionů lidí, a další miliony byly zraněny, to jeho tvář visí nad krvavou genocidou 6 milionů Židů.

Pojďme se podívat, jak je možné, že zfanatizoval celé Německo.

„Hitlerův svatodušní zážitek jako politického řečníka se udál v pivních výparech jedné schůze v zadní místnosti lokálu: 16. října 1919 za prvního veřejného shromáždění Německé dělnické strany (DAP)“[1] Tehdy si vzal slovo jako druhý řečník večera a v afektu prudkými slovy a vášnivou gestikulací ze sebe vyřvával všechen hněv a nenávistné pocity, které se v něm nakupily za roky nedostatku kontaktů s lidmi. Hitler už tehdy obhajoval politické sjednocení proti židovstvu, „nepřáteli národů“. Jeho proslov se neminul účinkem, sbírka do stranické pokladny tehdy vynesla 300 marek.

Vzpomínku na tento zážitek zaznamenal do svého spisu Mein Kampf: „Mluvil jsem třicet minut, a co jsem dříve jen vnitřně cítil a nijak o tom nevěděl, teď skutečnost potvrdila: Umím řečnit!“

Od 1. dubna 1920 už řečnil všude, kde mohl. Postupně se zvyšoval počet jeho posluchačů. V roce 1920 jich byli jen stovky, ale roku 1921 už tisíce. Po roce 1930 se na jeho projevy sjížděly desetitisíce lidí, po jeho nastoupení do funkce kancléře statisíce. Hitler byl nedotknutelným „bohem“ Německa. Lidé všechno zlo připisovali „malým Hitlerům“ se slovy: „Kdyby to tak vůdce viděl.“

Hitler brzy poznal, že profese řečnictví je do jisté míry věcí řemesla. Jeho slovní vodopád nikterak nevycházel z čistě intuitivního pudu vyjádřit se. Ačkoliv jeho hypnotické proslovy mohly působit spontánně, každé slovo, gesto, mimika, zvýšení a snížení hlasu tvrdě natrénoval před zrcadlem.

„Člověk měl opravdu dojem, že se každému dívá do očí. Jak to dělal, nevím. Vím jen, že hodně lidí mělo stejný pocit. A před ním byla vlna mlčení. Najednou všechno ztichlo jak myšky. Potom projížděl kolem s napřaženou paží a pak propuklo hajlování. Tehdy působil na lidi fascinujícím dojmem. Nemohlo v tom nehrát jistou roli i cosi hypnotického. Byl to navíc někdo, kdo byl na jedné straně geniální a na druhé bájeslovně hloupý. Měl geniální stránku, o tom není pochyb. Byl géniem zla.“

Otto von Habsburg, ročník 1912[2]

Hitlerův sklon k mimikry prozrazuje, že disponoval opravdovým hereckým talentem. Skutečně ovládal celý rejstřík emocionální výrazové mnohosti. Zvládl hned z výbuchů zlosti, přejí k naléhavému zapřísahání, po gejzírech jásavého nadšení se propadnout do trýznivého přemítání, neústupnou pánovitost dokázal zaměnit za neodolatelný šarm. Ačkoliv na první pohled tak nepůsobil. Hitler se vždy beze zbytku ovládal. Zachovával ve styku s okolím sebekázeň až do křeče.

Ovšem brzy se Hitlerovy zdálo, že ani to nestačí, tehdy narazil na knihu Psychologie davu od Gustava Le Bona[3] a začal se notně opírat o jeho poznatky.

Psychologie davu působivě prokázala, jak se svéprávní jedinci mění v lidi bez vůle, kterými lze manipulovat a kteří vždy plují s proudem, pokud je pohltí dav. Davový člověk je v hypnotickém stavu. Vládce, který se umí zmocnit duše davů, má tedy snadnou práci.[4]

Hitler byl tímto dílem oslněn, Psychologie davu mu dávala do rukou surovinu k tomu, aby jeho politická vize nabyla konkrétního tvaru. Snažil se ovládnout instrumentář, s jehož pomocí si mohl podmanit dav. „Mohu vést dav, jen pokud jej vytrhnu z apatie. Pouze zfanatizovaný dav se dá ovládat. Dav, který je apatický, tupý, je svrchovatým nebezpečím pro každé společenství.“[5]

Věděl, že spoléhat na rozumové argumenty by nebylo účinné, protože „schopnost vnímat je u každého davu velice omezená, pochopení malé, proto jakékoli zapomínání velké. Z těchto skutečností musí vycházet každá propaganda.“[6]

Tedy místo apelování na rozum, vsadil na odpor a úctu.

Opřel se o základní zákon každé reklamy. Omezil svou propagandu jen na několik bodů a ty heslovitě opakoval. Hitler dal základ moderní reklamě , NSDAP měla roku 1932 největší propagandu v dějinách lidstva, dosud žádná politická strana nevynaložila tolik prostředků.

NSDAP neměla žádný volební program. A v momentě, kdy se ho někdo zeptal, odpověděl stejně neurčitě:“Ztichněte se svými každodenními otázkami, takové otázky se náramně hodí, aby člověku zastřely pohled na věci velké.“ [7]Svoje projevy směroval do všeobecných hesel, pod nimiž si každý mohl představit, co chtěl. Obzvlášť vyvolával slovní spojení jako „morální a duchovní obnova Německa“ pod, kterou si například starší generace s konzervativním pohledem na svět představila, že Hitler znovu nastolí tradiční hodnoty německé minulosti a mladší s nacionálně socialistickou politickou orientací si spojovali tato hesla s očekáváním, že současně se systémem odvane i zbytky měšťácké minulosti.

Přizpůsoboval se také dobře prostředí, kterému přednášel. Obsah byl vždy v souladu se stabilním základním vzorcem, ale co do formy projevu prokazoval Hitler značnou variabilitu.[8]

Mluvil-li k profesorům, lékařům nebo studentům, jeho projev se hemžil cizími slovy a abstraktním pojmy. Odborníky oslňoval detailně přesnou znalostí věci. Díky jeho dřívějšímu tuláckému životu ovládal i řeč stoky, dokonce se snažil přizpůsobit i regionálním dialektům.

I místo pečlivě vybíral. Často se rozhodl pro tajuplné až romantické místa, kde už sama atmosféra působila na obecenstvo mysticky. Když pak, jako obvykle, přišel na shromáždění o několik hodin po ohlášeném začátku, lidé už byli ochromeni okolní atmosférou a Hitler měl již dobře připravenou půdu pro svůj proslov.

Také se několikrát stalo, že odešel ihned po tom, co začal a to v případě, že prohlásil, že převažuje v ovzduší špatná karma. Hitler nesnesl odmlouvání a odmítání, nebo je argumentování proti jeho „pravdě“, to způsobovalo, že jakmile se jen někdo ozval, Hitler se otočil a jednoduše odpochodoval pryč.

K vzestupu NSDAP dopomáhala vždy obecná negace. Nejvíce Hitlerovy pomohla krize na newyorkské burze v říjnu roku 1929. Zatímco roku 1928 bylo 1,3 milionů nezaměstnaných, roku 1932 jich bylo už 6 milionu. Roku 1930 NSDAP narostli sedmkrát volební preference.

Jak už jsem uvedla, roku 1932 se udála největší propaganda NSDAP. Na úspěchu této propagandy se nejvíce podílel Joseph Goebbels, jenž vedl veškeré kampaně. Goebbels dovedl metodu davové manipulace k dokonalosti. Ovládal obrovský reklamní podnik, jenž se stal vzorem pro moderní reklamní kampaně. Využili veškerá media, Hitler byl naprosto všude: „ Věčně bylo vidět hákové kříže namalované na chodnících nebo chodníky poseté letáky, které rozhazovali nacionální socialisté“, vypráví jedna hospodyně ze Severního Německa.“Síla té strany na mě udělala dojem, přitahovala mě, i když mi na ní také leccos připadalo hodně pochybné“[9]

Hitler také nelenil, najal si letadlo a obletěl dvacet jedna měst za sedm dní, kde v každém na něm toužebně čekalo nad 50 000 zvědavých lidí. Už jen to, že přišel ze vzduchu na lidi, tehdy působilo mysticky, připomínalo jim to příchod mesiáše z nebes.

„Myslím, že Hitler pro nás jako muž nehrál žádnou roli. Byl to nadčlověk a pro nás jaksi bezpohlavní. Byl to zkrátka Adolf Hitler, vůdce. Bylo to možná takové, jako když kdysi lidé vzhlíželi k Ježíšovi…“ Valerie Helwigová, ročník 1921[10]

30. 1. 1933 se Adolf Hitler stal říšským kancléřem, jestli do té doby existovali místa, kde jste se s ním nesetkali, po jeho zvolení jste se mu nikde už nevyhnuli. Aby poselství o zvolení Hitlera říšským kancléřem účinně zvěstovali davům, použili poprvé přímé nástroje, rozhlasové vysílače, které přenesly podrobný přímý přenos z manifestace a rozhovory s nacistickými veličinami. Od té doby se všechny jeho projevy přenášely rozhlasem a nejen do rozhlasových přijímačů v domácnostech, ale i na veřejná místa. A přicházely další novinky, například promítání na plátno. Ano, Hitlerem bylo zamořeno celé Německo.

Hitler sliboval lidem práci a lepší život. Do vínku mu krásně nahrál konec krize, v roce 1935 osvobození Německé říše od reparací a navrácení Sárska Německu. To vše ovšem se stalo bez Hitlerova přičinění.

14. října 1933 Německo opustilo odzbrojovací jednání, vystoupilo ze Společnosti národů, rozhodlo se jednostranně pro politiku zbrojení a nechtělo být vázáno žádnou mezinárodní smlouvou.[11]

Tím, že Německo začalo zbrojit, uvolnilo se veliké množství pracovní míst. Přestože se stát zadlužoval a docházelo k snižování mezd, z ulic zmizeli lidé bez práce a domova. Němci byli přesvědčení, že svítá na lepší časy.

„Dokud Hitler žil, byl pro mě idolem. A když jsem se dozvěděla o jeho smrti, zhroutil se pro mne svět, protože jsem patřila k mládeži plné idealismu. Hitler tehdy vyzařoval cosi velikého. Pamatuji se například, že otec, poté co mu Hitler osobně podal ruku, si ji z úcty nemyl. Hitler pro nás ztělesňoval osobnost a prostě vyzařoval něco velikého. Ale člověk musí vidět i pozadí toho všeho: Jako průměrní občané jsme neměli žádné styky s cizinou a byli jsme totálně odříznutí od světa. Měli jsme jen Říšský rozhlas a kontrolovaný tisk….“

Annemarie Strasoská, ročník 1927[12]

Zvláště velkou popularitu přinesl Hitlerovi státem organizovaný program dovolených, který pracujícímu obyvatelstvu slibovala organizace Kraft durch Freude (Síla radostí, KDF). Prázdninové cesty od Norska po Adrii poskytovaly za bezkonkurenčně výhodné ceny zotavenou z „pracovní bitvy“. Z této organizace měl v roce 1938 prospěch asi každý třetí dělník.

Na touhu dělníků po měšťanském životě sázeli jednotlivé odbory s nabídkami vzdělávání nebo kurzů v tradičně exkluzivních druzích sportu, jako v tenisu, v jezdectví, v plachtění atd. Masová spotřeba a skromný blahobyt naladily Němce pozitivně vůči Hitlerovu státu.

Existovala celá spleť masových svazů a kontrolních orgánů. Chlapci, dívky, mladiství, ženy rodiny s mnoha dětmi, sportovci, učitelé, lékaři, advokáti, křesťané, účastníci dopravy nebo umělci, každá společenská skupina byla vpěchovaná do některé nacistické organizace.

Největší stoupence nacházel Hitler mezi německou mládeží.

„V roce 1936 mi bylo deset a přišel jsem do Německé mládeže. Tehdy německý národ daroval vůdci jeden ročník. Tak se to psalo ve všech novinách. Když je člověku deset let, má zálusk na dobrodružství. Teď jsme tedy byli mezi velkými kluky, co už nosí opasek a smějí mít nůž. A všude byl Hitler, jeho obrazy visely všude. Zachránil Německo, říkalo se, před bolševismem, před Židy. Teď už to s Německem šlo jen nahoru , a my jsme na to měli podíl, jako mláďata v Hitlerově mládeži. Vlastně to všechno byla náhražka náboženství.

Erich Loest, ročník 1926[13]

Nový stát probouzel v mladistvích zdání, že je otevřený zejména mladým lidem, a že co patří do starého železa, to také do něho dopraví. Mladí si nepřipadali méněcenní, naopak cítili se jako nositelé nadějí národa :“ brali nás vážně“ ¨, líčí sourozenci Achillovi, „Brali nás pozoruhodně vážně a to nám zvláště dodávalo odhodlání. Připadalo nám, že se podílíme na jistém procesu, na jistém hnutí, které z davu vytváří národ.“[14]

Kdyby se 8. listopadu 1939 podařil atentát na Adolfa Hitlera[15], je jisté, že by byl oslavovaný jako největší řečník své doby i dob minulých. Možná by stál vedle zvučných jmen jako Goethe nebo Hess. Bohužel Hitler smrti utekl o půl hodiny. A přišla válka, na jeho jméno se sneslo 35 milionů válečných obětí a 6 milionů židů. Že to nemohl nikdo vědět? Ale mohl, stačilo si přečíst Mein Kampf, který vyšel v miliónových nákladech, ale nikdo jej nečetl.

„V roce 1939 jeden kritický historik v Oxfordu probral ten autobiografickým pamflet křížem krážem. Výsledek svého rozboru představil v tenkém svazečku, který vyšel sedm týdnů před vypuknutím druhé světové války:

>>Pan Hitler se pokusí zbavit Židů jako celku a vést dobyvačnou válku proti Rusku<<

O dva roky později k tomu všemu opravdu došlo. Ten muž se jmenoval E.C.K. Ensor a neudělal nic jiného, než že si Mein Kampf podrobně přečetl.“[16]

Doufám, že jsem alespoň trochu naznačila odpověď na otázku: „Jak se to mohlo stát? Jak jsme to mohli dopustit?“ Bohužel v této době ve školách převažuje více biflování, než osvětlování podstaty věci. I přes to bychom neměli zapomínat, že v historii se nic nedělo jen tak. A je důležité znát důvody, proč se to tak událo, abychom už nikdy nedopustili nic podobného.

[1] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[2] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[3] Gustave Le Bon (7. května 1841, Nogent-le-Rotrou - 13. prosince 1931, Marnes-la-Coquette) byl francouzský sociální psycholog, sociolog, archeolog a amatérský fyzik. Mezi jeho nejznámější práce patří kniha Psychologie davu, která poprvé vyšla v roce 1895 ve francouzštině a o dva roky později byla přeložena do češtiny. Kde svou koncepci vypracoval v souvislosti s chováním davu během francouzské revoluce. Dav je podle něj soubor individuí, jež jsou sjednocena iracionální připraveností k činnosti, která vyplývá z faktu rozplynutí individua v mase a jeho rezignace na sebekontrolu. Je to shromáždění, které podléhá snadno sugesci a není schopno si utvořit vlastní názor na nic, protože každý názor je davu imputován zvnějšku. Dav aktivuje spící či utlumené instinkty.

[4] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[5] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[6] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[7] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[8] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[9] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[10] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[11] http://dejiny.wz.cz/mezi/bitvy/vztahy/vztahy.html

[12] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[13] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[14] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.

[15] Georg Elser, truhlář z Mnichova, již dříve poukazoval na vzrůstající moc nacistů. Po obsazení Sudet se Elser rozhodl, že Hitlera odstraní.

Využil při tom své práce truhláře a ukradl rozbušky, roznětky a střelný prach. V srpnu 1939 chodil každý večer do Bürgerbräukelleru, pivnice, kde se schoval v oddělení pro zaměstnance až do doby, kdy se v pivnici nikdo nenacházel. Poté pracoval za svitu baterky až do doby, kdy nastupovali první zaměstnanci. Poté vyklouzl zadním vchodem.

Takto pokračoval do doby, kdy byla bomba hotová. Tu poté umístil do pilíře za řečnickým pultem, kde stál Hitler.( http://cs.wikipedia.org/wiki/Atent%C3%A1t_na_Hitlera_z_8._listopadu_1939)

[16] KNOPP, Guido. Hitler. Praha : Ikar, 2005. 304 s.