Velká Hora tiché poezie

Josef Hora byl novinářem nejdříve sociálnědemokratickým, později komunistickým v Rudém právu, kde pracoval v kulturní rubrice až do r 1929.Po rozchodu s komunistickou stranou byl redaktorem Českého slova. Od stranického novináře přešel ke kulturní publicistice. Josef Hora a Jaroslav Seifert nikdy neopustili ze svého stanoviska z roku 1929, kdy vystoupili proti

Velká Hora tiché poezie

„nad jednu ztrátu ale není – utratit duši člověka“

JOSEF HORA (8. července 1891, Dobříň – 21. června 1945, Praha)

Čtyřiadvacetiletý básník vstupuje do literárního světa sbírkou BÁSNĚ

– lehce ovlivněn symbolismem, který ovšem v té době je již značně

za zenitem...

Devětadvacetiletý básník objevuje předválečnou modernu a civilizační tématiku ve sbírce STROM V KVĚTU -  opět trochu opožděně...

Neboť i já jsem sklouzavá vlna chlebem vonících žit,

neboť i já jsem sobě stačící píseň cikády,

vyplněn celé sám sebou jako šumící řeka

kupředu pevně se tlačící a vědoucí, že dojde...

!!!!!!!    všimněte si, že už zde se objevuje pro Horu typický motiv    ČAS ----- najděte tento motiv v ukázce

čas - šumící řeka

kupředu pevně se tlačící a vědoucí, že dojde...

20. léta – proletářská

- oživte si patřičné info o proletářské poezii, do níž patří sbírky

PRACUJÍCÍ DEN (1920)- –tuto sbírku můžeme považovat za proletářskou poezii – tzn. že se jedná o první sbírku tohoto typu (vydána před J. Wolkerem). Tyto básně však nejsou revoluční a burcující, spíše se zamýšlejí nad osudem dělníků. Dělník byl pro Horu nositel třídní nenávisti, ale svým kolektivismem byl i nositel nového typu humanismu.

SRDCE A VŘAVA SVĚTA (1922)- proletářská poezie – obraz soc. rozporů, představa revoluční změny, je v ní symbolicky zakódován celý básníkův vztah ke světu a obě, zdánlivě protikladné polohy jeho veršů. Za zmíněnou vřavou světa se skrývá inklinace k proletářskému vnímání reality, jeho výsledkem byly sbírky dvacátých let.

Dělník byl u Hory nositelem nejen třídní nenávisti, ale především jakéhosi revolučního humanismu: „ Člověkem být je být dělníkem“ (báseň „Zpěv k nástupům“ )

BOUŘLIVÉ JARO  (1923)

Sbírky, ve kterých se prolíná nota intimní se společenskou, uskutečnění spravedlnosti i zvýraznění základních lidských hodnot - patří do poezie proletářské:

- zjistěte Horovu politickou příslušnost, vývoj jeho občanských názorů – pomoci vám krom skript může příloha  „1929 – přelomový rok v životě běžného komunisty“ Jako předseda Obce československých spisovatelů byl Josef Hora jedním z předních organizátorů jednotné fronty umělců proti fašismu. Německou okupaci prožíval již velmi nemocen, léčil se v Dobříši a ve Vráži. Zemřel v prvních poválečných dnech, jeho hrob je na vyšehradském Slavíně.[1]

Josef Hora byl novinářem nejdříve sociálnědemokratickým, později komunistickým v Rudém právu, kde pracoval v kulturní rubrice až do r 1929.[2] Po rozchodu s komunistickou stranou byl redaktorem Českého slova. Od stranického novináře přešel ke kulturní publicistice. Josef Hora a Jaroslav Seifert nikdy neopustili ze svého stanoviska z roku 1929, kdy vystoupili proti

sociálnímu realismu, který zakazoval nová umění.

Pozn.: Když roku 1929 opustil Hora KS, zdůvodnil ještě téhož roku svůj krok v brožuře „Literatura a politika“. Zdůraznil v ní, že všechny komunistické strany bojují proti všem možným úchylkám kromě úchylky hlavní, kterou je víra v absolutní neomylnost Komunistické Internacionály. Horovo konstatování, že „nikde se nestaneš tak lehce kacířem jako v komunistické straně, na to stačí jen trochu myslet“, bylo přímo prorocké a nadčasové.[3]

30. léta – lyrická , jinak též poezie času a ticha

- možná i uplynulá léta způsobila, že básník se uzavírá sám do sebe ---- píše subjektivní, intimní lyriku, píše své nejlepší sbírky

STRUNY VE VĚTRU (napsána už v 2. polovině let dvacátých)

- spojuje slova označující konkrétní jevy s abstraktními pojmy – metafory

struny jdou, prsty hvězdáře se vlasem hvězd probírají.,.( Struny ve větru)

- výrazná melodičnost

Tam, kde tma plavým splavem

Splývá do oken spících..( Struny ve větru)

- ústřední motiv čas (vnímán jako tvořivá síla každého okamžiku, ale zároveň jako transcendentní hodnota

jdu, jdeš a jdeme

proč a kam – zda víš? (Struny ve větru)

- v básni Struny ve větru (čítanka str. 253) najděte 3 výše uvedené znaky Horovy lyriky

- v básni Čas, bratr mého srdce (tamtéž) najděte výše uvedené + motiv ticha + na koho,co odkazuje název básně – nepřipomíná vám něco + které verše konkrétně naplňují motiv času, vyvíjí se?

- motiv ticha – ustaňte v břehu, dni větrné…, čas, bratr…… zaváhá, zhroutí se do tváře mé, usne a zazvoní jak kvítí

- motiv času –

Jiný vítr a jiný den,
….,
A k jiným hvězdám, v jiný sen
nebesa otočí se s námi.

Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,…

-vyvíjí se ke smrti..

„Říkalo se posud, že máme čtyři básníky myslitele: nebo lépe: čtyři myslící básníky, čtyři básníky kosmu, Máchu, Nerudu Písní kosmických, Vrchlického, autora Ducha a světa, Březinu. Ale nyní jest nutno dodat k nim jako pátého: Horu Strun ve větru.“ F.X. Šalda

„Josef Hora vzal vynálezy mladých a jako zralý muž vykonal zkušenějším, mistrovským nástrojem Struny ve větru; i po všem, co o nich bude napsáno, je to stále kniha nedoceněná, velká a jedinečná, její modernost bude jednou evidentnější, než byla v roce jejího prvního vydání.“ František Hrubín

-          jaké sbírky řadíme ještě do tohoto období

-          sbírka Itálie – obraz země slunce a barev, slavná minulost i nebezpečí facičku, smyslové dojmy, změna stylu – metaforická zkratka, přímé lyrické vyjádření, sevřený rytmický verš

-          sbírky Tvůj hlas (1930), Tonoucí stíny(1933), Dvě minuty ticha(1934) – vzpomínky, útěk do vlastního nitra, pocit samoty

-          sbírka Tiché poselství[4]

-          Jan Houslista (1939)- lyrickoepická skladba, jež je syntézou dosavadního Horova básnického díla. Skladba vypravuje o návratu českého virtuóza, jemuž zahraniční úspěch a sláva nedávají pocit vnitřního uspokojení, ze světa domů, do nepřítelem ohrožené vlasti. Doma nachází houslista stárnoucí bývalou lásku, ale především to nejcennější, rodný kraj. Ze skladby cítím upřímný prožitek života a přesvědčení o jeho nezničitelnosti, je to básnická víra v nesmrtelnost národa a současně výzva k obraně všech lidských a kulturních hodnot.[5]

MÁCHOVSKÉ VARIACE (1936)

- básně jako poselství budoucím pokolením – protože Hora chápe umělecké dílo jako čin, který má význam nejen pro samotného tvůrce, ale i pro budoucí

- Máchu vidí jako romantického poutníka, který našel jedinou jistotu ----  pokuste se vyvodit z ukázky + jaké konkrétní motivy spojují Horovu báseň s Máchovým Májem

motiv – poutníka, plynutí času, větru(Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk), lučina, cíl (Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?), láska

- proč je důležitý rok napsání/vydání –

protože je to přesně 100 let od vydání Máchovo Máje (1836)

- kdo z básníků meziválečného období se nechal také inspirovat postavou Máchy? Jak se jím inspirovali surrealisté?

- František Hrubín, Jaroslav Seifert, Josef Hora, Vítězslav Nezval

surrealisté - Roku 1936 se konaly velké oficiální oslavy stého výročí vydání Máje, během kterých byl Mácha vyzdvihován jako národní básník lásky. Tento přístup ale odmítla česká surrealistická skupina a vydala sborník Ani labuť ani Lůna. V něm také vyšla stať Vítězslava Nezvala nazvaná Konkrétní iracionalita v životě a dílech Karla Hynka Máchy.

Tento článek je průkopnickým počinem usilujícím o psychoanalytický výklad Máchova díla. Nezval hledá a nalézá v Máchových textech motivy, které vysvětluje z novátorské surrealistické pozice. Pro surrealisty byl velkým soustem Máchův deník s šifrovanými pasážemi, do kterých si Mácha zaznamenával především informace o svém intimním životě. Láska k Lori je smyslová, erotická, žárlivá a rozhodně ne ideální. Mácha píše: „Odpusť jí Bůh, jestli mne klame, já ji neopustím, jestli mne jen miluje, a to se zdá, vždyť já bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda.“ (K. H. Mácha – Deník z roku 1835, edice Studnice, 1986) Mácha se zde představuje v jiném světle než jako neškodný básník milenců, jehož socha stojí na Petříně. Samozřejmě je možné polemizovat o tom, do jaké míry Mácha při šifrování toužil po tom, aby se deníky po jeho smrti objevily a aby vyvolaly kýžený rozruch. Takové představy by totiž v romantickém pohledu na život nebyly ničím zvláštním.

Dalším prvkem, který surrealisty přitahoval, byly Máchovy sny. Ve snu se nám v nejrůznějších deformacích objevují úryvky našich denních myšlenek a podle psychoanalýzy se do spánku promítá i naše nevědomí.[6]

XVI.

Tvé ruce, oblouk gotický,

a tvoje ústa, rudá rána.

Milovat? Nikdy. Navždycky.

A plachta v dáli, větrem hnaná,

sleduje milovaný cíl,

k němuž jak oči pnou se slova,

vnuknutí hudby, ptáci chvil,

ta slabá křídla básníkova.

Tam, tam na konci větru kdes

se tančí v trávě, žije v slávě,

tam sen se na nebesa vznes

a básník člověkem je hravě –

poutníku, sbohem. Lučinou

zacházíš, zajdeš, a než rtoma

ti slova lásky uplynou,

v svém umlknutí budeš doma.

Léta předválečná

- sbírka DOMOV se slavnou básní ZPĚV RODNÉ ZEMI /1938/

------------ domov je ztotožněn s rodnou půdou, motiv času se promítá do minulosti i budoucnosti národa

Základní životopisné údaje

Josef Hora pocházel z Dobřeni u Roudnice. Po vystudování roudnického gymnázia odešel do Prahy, absolvoval právnická studia a stal se novinářem. Nejdříve sociálnědemokratický, později komunistickým v Rudém právu, kde pracoval v kulturní rubrice až do r. 1929. Po rozchodu se stranou byl redaktorem Českého slova. Od stranického novinaření přešel ke kulturní publicistice, založil edici drobnějších monografií Postavy a dílo.[7]

- vidí Hora i v roce 1938 nějakou naději? – jestliže ano - doložte

ano vidí, protože nazývá naší zem sice věčným hřbitovem, ale i VĚČNOU kolébkou :

„Věčný hřbitove,

věčná kolébko, v tmách zavěšená,

z jámy morové

stokrát k slunci rozkvetla jsi zas“

- doložte citacemi výše zmíněnou charakteristiku básně

- motiv čas – minulost: „Jako luna ubývající

mizela jsi za mraky svým dětem“

budoucnost: „Vidím tě, loď, úder tvého vesla,

kterak staletími veze nás.“

ZPĚV RODNÉ ZEMI (úryvek)

Země, země stokrát pokoušená,

kolikrát

vídala jsi cizí ruce z věna

tvého lidu cáry rvát!

Krev a slzy tekly po tvé skráni,

mlčel hlas božího slitování,

a jen smrt a jenom hlad

sily zrno do tvých lad.

Bůh a svět

postavili tě v svůj střed,

drtili tě v rukou jako květ,

jako kalich v střepy rozbili tě,

jako stromu zas ti dali zrát.

Mnich a voják bili, líbali tě,

trhali a látali tvůj šat.

Jako luna ubývající

mizela jsi za mraky svým dětem,

jako pecen, jehož krajíci

živila se vojska, jdoucí světem.

V rouchu rozbitém

stála jsi, jen socha mezi kříži,

oslněna úsvitem,

jenž se ti vždy v blescích pouze blíží.

Věčný hřbitove,

věčná kolébko, v tmách zavěšená,

z jámy morové

stokrát k slunci rozkvetla jsi zas

jako žena

plná krás,

tisíckrát jsi počala a nesla

děti na klíně a v polích klas.

Vidím tě, loď, úder tvého vesla,

kterak staletími veze nás.

JAN HOUSLISTA /1939/

- poema; pravidelný rýmovaný verš, 12 veršů ve sloce

- lyrické – vztah k vlasti

- epické – houslista Jan se po letech vrací z ciziny zpátky do rodných Čech, i přestože se tam proslavil a vedl plnohodnotný život. Katalyzátorem, jenž uspíšil toto radikální rozhodnutí, byla smrt jeho ženy, s níž odešlo i poslední pojítko, které mu bránilo cizinu opustit. S návratem do Čech ale na Jana doléhá ještě těžší smutek a melancholie, protože vidí, že všichni lidé, které kdy miloval, odešli nebo zemřeli. Prochází se proto po krajině svého dětství s paní Katy, jež právě drží smutek za zesnulého přítele, společně vzpomínají na šťastné časy a tíživě si uvědomují zoufalost své situace. Pro Jana jsou východiskem a způsobem, jak se vypovídat ze svého žalu, housle, a proto uspořádá koncert, kam pozve i mnoho malých a chudých dětí, které jsou mu za to nesmírně vděčné a návštěvu koncertu považují za největší událost jejich dosavadního života. Celá báseň končí zamyšlením se nad váhou lidského života - Hora přemítá, nakolik může jedinec ovlivnit drtivé soukolí[8]

- proč se Hora inspiroval ruskou poezií

Navštívil Sovětský svaz. Napsal báseň ve chvíli politického úpadku po Mnichově a březnové okupaci a do téže situace se ze světa do vlasti vrátil i jeho hrdina. Tak jako před celým národem i před Janem Houslistou vyvstává záchovný význam české kulturní a umělecké tradice, která se ovšem v dané situaci naprosto nejeví jako muzeum dovršených výtvorů, ale jako živá a závazná výzva k pokračování, požadavek reálného činu.[9]

prozaické práce...

- ve stínu básní – souvisí s Horovým „zaměstnáním“ – čím/kým byl?

Vystudoval práva a stal se novinářem, byl básník, překladatel a literární kritik.

Josef Hora po celou okupaci churaví, nemoc se zhoršuje a on tráví svůj čas po sanatoriích, nemocnicích... Bylo mu dopřáno dočkat se osvobození – umírá 21.6.1945

„Být svědkem světa, který vzroste

z tolika zla, z tolika sil!

Moci si říct: Jak je to prosté:

Dobře, že jsem a že jsem byl.“

z posmrtně vydaných Zápisků z nemoci

[1] http://www.spisovatele.cz/josef-hora

[2] BAJKA, Bohuš; SOLDÁN, Ladislav; CHAROUS, Emil . Přehledné dějiny literatury 2 : Dějiny české literatury od konce 19. století do r. 1945 s přehledem vývojových tendencí světové literatury. čtvrté. Praha : Fortuna, 2003. 198 s.

[3] PROKOP, Vladimír. Přehled české literatury 20.století. Sokolov : O.K.-Soft v Sokolově, 1998. 82 s.

[4] SOCHOROVÁ, Marie . Literatura v kostce : Pro střední školy. třetí. Havlíčkův Brod : Fragmend, 2002. 88 s.

[5] PROKOP, Vladimír. Přehled české literatury 20.století. Sokolov : O.K.-Soft v Sokolově, 1998. 82 s.

[6] http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2261

[7] BAJKA, Bohuš; SOLDÁN, Ladislav; CHAROUS, Emil . Přehledné dějiny literatury 2 : Dějiny české literatury od konce 19. století do r. 1945 s přehledem vývojových tendencí světové literatury. čtvrté. Praha : Fortuna, 2003. 198 s.

[8] http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/josef-hora/jan-houslista.html#ixzz1L5pdIolj

[9] http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/prirucky/obsah/SBK/25.pdf